Text analyzuje různé přístupy křesťanství k navazování kontaktu s jinými myšlenkovými světy a tradicemi. Prvním modelem je metoda apoštola Pavla, která spočívá v reinterpretaci stávajících pohanských pozic. Tento postup však často vedl k problematickému prorůstání starých tradic do křesťanské praxe, čímž docházelo ke ztrátě její specifičnosti. Druhým, historicky častějším přístupem je radikální diabolizace a potírání všeho cizího, což ústilo v pronásledování a destrukci jiného. Autor však předkládá i třetí cestu, inspirovanou Ježíšovým působením. Tato metoda, symbolizovaná metaforou o zavrženém kameni, který se stává kamenem úhelním, neusiluje o likvidaci ani o pouhou reinterpretaci, ale o nalezení nového místa pro všechny prvky v rámci nové struktury. Namísto vytyčování hranic a vylučování nabízí novou koncepci a hierarchii, která umožňuje správné zařazení různorodých prvků bez nutnosti jejich zavržení. Tento inkluzivní přístup představuje alternativu k asimilaci i konfrontaci.
Navazování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 9. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Navazování
Apoštol Pavel zvolil zvláštní metodu, jak navázat kontakt s nedůvěřivě naslouchajícími Řeky: našel si moment v jejich dosavadních „pozicích“, a pokusil se na tento moment navázat svou reinterpretací. Křesťanství to pak hojně napodobovalo. Výsledek byl často problematický: staré tradice (zejména pohanské) se ve své „substanci“ prosazovaly dál, ale byly zbavovány starého sebepochopení, jež bylo naopak nahrazeno novou interpretací, obsahující také nové zdůvodnění a deklarující nový smysl. Výsledek byl často takový, že pohanství prorůstalo křesťanskou realitou a zbavovalo ji její specifičnosti. Tento přístup a postup ovšem není v křesťanské tradici tím jediným. Mnohem víc se v historii uplatňovaly nejtvrdší metody diabolizace a kaceřování, vedoucí k nekompromisnímu pronásledování a doslova zničení „toho druhého“, „toho jiného“, jaké mohou být jednoznačně považovány za mnohem horší. Ale je ještě jeden způsob, spjatý s působením samotného Ježíše: kámen, který zavrhli stavitelé, je učiněn kamenem úhelním. V tomto obraze, v této metafoře nejde o vyřazení ani likvidaci jiných kamenů, nýbrž o jejich správnější zařazení v hierarchii důležitosti. Není tu místa pro vytyčování hranic, nýbrž „pouze“ nový plán, nová struktura, nová koncepce, v níž se dostává správného zařazení všem prvkům, aniž by kvůli jedinému byly nutně všechny ostatní vyřazovány a odvrhovány.
(Praha, 930906–2.)