Tato úvaha zkoumá pojetí jedinečnosti a novosti v antickém řeckém myšlení, zejména u Sókrata a Platóna. Pro tyto myslitele byla pravá skutečnost spojena s tím, co je věčné a neměnné, zatímco individuální a jedinečné události byly považovány za druhořadé či za pouhé zdání. Autor zdůrazňuje, že cokoli podstatného se odehrává v přítomnosti, je v tomto rámci chápáno pouze jako vnější projev nadčasových principů. I když se v textech jako Platónův Timaios objevují prvky naznačující aktivitu či změnu – například postava Demiurga nebo koncept „beztvarého toku“ – jádro řecké ontologie zůstává pevně zakotveno v elejské tradici. Tato tradice, ovlivněná matematickou a geometrickou inspirací, připisuje autentickou existenci pouze neměnnému bytí. Text tak osvětluje specifický přístup řecké filosofie k fenoménu času a proměnlivosti, kde je novost vnímána jako povrchní jev oproti fixní povaze pravé reality.