Text předkládá hlubokou filosofickou reflexi ontologického statusu mýtu (mythu) v porovnání s tzv. pravými jsoucny či událostmi. Zatímco pravá jsoucna se v čase ukazují ve své aktuální podobě a jsoucnosti zcela nezávisle na vnějším pozorovateli či jiném činiteli, mýtus vykazuje zásadně odlišnou ontologickou strukturu. Postrádá totiž vnitřní integritu a k jeho ustavení dochází vždy skrze integraci zvenčí, kterou provádí aktivní subjekt. I v případech, kdy mýtus subjekt zpětně ovládne či si jej podmaní, zůstává jeho integrační základ vnější. Autor proto tvrdí, že o mýtu nelze v přísném smyslu hovořit jako o fenoménu neboli úkazu. Jev mýtu je specifický tím, že se v něm to, co se jeví, samo neukazuje jako vnitřně sjednocená skutečnost. Z tohoto důvodu není podstata mýtu předem zřejmá a jeho vymezení vyžaduje mnohem systematičtější a důkladnější zdůvodnění než u jsoucen vnitřně integrovaných. Úvaha tak směřuje k nutnosti nové metodologie pro uchopení mýtu jako specifického typu nefenomenálního jevu.