Text předkládá hlubokou filosofickou reflexi ontologického statusu mýtu (mythu) v porovnání s tzv. pravými jsoucny či událostmi. Zatímco pravá jsoucna se v čase ukazují ve své aktuální podobě a jsoucnosti zcela nezávisle na vnějším pozorovateli či jiném činiteli, mýtus vykazuje zásadně odlišnou ontologickou strukturu. Postrádá totiž vnitřní integritu a k jeho ustavení dochází vždy skrze integraci zvenčí, kterou provádí aktivní subjekt. I v případech, kdy mýtus subjekt zpětně ovládne či si jej podmaní, zůstává jeho integrační základ vnější. Autor proto tvrdí, že o mýtu nelze v přísném smyslu hovořit jako o fenoménu neboli úkazu. Jev mýtu je specifický tím, že se v něm to, co se jeví, samo neukazuje jako vnitřně sjednocená skutečnost. Z tohoto důvodu není podstata mýtu předem zřejmá a jeho vymezení vyžaduje mnohem systematičtější a důkladnější zdůvodnění než u jsoucen vnitřně integrovaných. Úvaha tak směřuje k nutnosti nové metodologie pro uchopení mýtu jako specifického typu nefenomenálního jevu.
Mythos jako jev (úkaz?)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 10. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Mythos jako jev (úkaz?)
Pravá jsoucna (pravé události) postupně v čase ukazují svou okamžitou podobu (tj. příslušnou aktuální jsoucnost), a to způsobem, který není podmíněn ani ovlivněn žádným vnějším pozorovatelem ani činitelem. Mythos však nenáleží mezi taková pravá jsoucna, neboť je vždycky integrován zvenčí nějakým aktivním subjektem, a to i tenkrát, když si aktivitu takového vnějšího subjektu ať už hned nebo alespoň posléze podmaňuje. V přísném smyslu tedy nelze o mýtu (resp. mythu) mluvit jako o fenoménu, tedy jevu ve smyslu úkazu, nýbrž pouze o jevu, kde to, co se jeví, se jako takové neukazuje, tj. není to jako „skutečnost“ vnitřně integrovaným celkem. Právě proto není a ani nemůže být předem jasno, co to je mýtus, ale náš výměr mýtu musí být zdůvodněn mnohem důkladněji, než jak tomu bývá u pravých jsoucen (tj. vnitřně integrovaných celků).
(Praha, 931023–2.)