Text se zabývá problematikou Božího předzvědění (praescientia) a jeho vztahem k nutnosti a nahodilosti. Kritizuje středověké pojetí, které z pojmu předzvědění vyvozuje absolutní předurčení, čímž vylučuje kontingenci. Autor identifikuje dvě zásadní chyby tohoto uvažování: metodickou chybu vyvozování povahy skutečnosti z pojmů a věcnou chybu v pojetí kauzality. Argumentuje, že absolutní předzvědění by učinilo stvoření světa nadbytečným a nesmyslným. Stvoření je naopak představeno jako experiment, jehož smysl spočívá v tom, že výsledek není předem pevně dán ani znám. Předzvědění je chápáno jako relativní, což umožňuje smysluplnost stvořitelského aktu. Podobně i predestinace je nahlížena jako relativní poslání, které je subjektu uloženo nepředmětně a které se konkretizuje a rozvíjí skrze aktivní realizaci a zpředmětňování v čase. Tento přístup vrací do procesu stvoření dynamiku a význam aktivního subjektu.
Praescientia (předzvědění)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 11. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Praescientia (předzvědění)
Někteří středověcí myslitelé už ze samotného pojmu „předzvědění“ Božího (praescientia Dei) vyvozovali nutnost, že předzvěděné nastane. Předzvědění se tak měnilo v předurčení (praedeterminatio, praedestinatio), neboť vylučovalo tzv. kontingenci, „nahodilost“ (contigentia rerum, viz např. Duns Scotus, De scientia Dei respectu contingetium, Quaest. 5.). Tento způsob uvažování trpí dvojím základním pochybením. Především je tu naprosto zřejmá chyba metodická, že se totiž vysuzuje povaha skutečnosti z pojmu, aniž by se zkoumalo, zda onen pojem (s příslušným kontextem, neboť každý pojem je třeba nasoudit) obstojí, tj. zda je nasouzen platně a zda je v aplikaci na skutečnost dostatečně nosný. Druhá chyba je věcná a týká se pojetí samotné skutečnosti (a v jeho rámci pojetí tzv. kauzality), ačkoliv je skryta už v samotném chápání „předzvědění“. Dokonce již jen theologické zhodnocení onoho pojetí ukazuje na jistou absurdnost. Kdyby totiž Bůh opravdu přesně a do všech detailů předem věděl, co nastane a k čemu dojde, ztrácelo by reálné stvoření světa jakýkoliv smysl a bylo by naprosto nadbytečné a zbytečné. Stvoření je nutno chápat jako experiment, a jako každý experiment má smysl jen tenkrát, když na jedné straně není pouhou náhodou, ale když na druhé straně není předem rozhodnuto, ani předem známo, jak to všechno dopadne. Předzvědění je tedy jen relativní, ale jakožto relativní je podmínkou smysluplnosti experimentu stvoření. A samo stvoření není spjato s absolutní, nýbrž zase jenom s relativní predeterminací, a navíc s relativní predestinací, tedy posláním, jež je jenom částečně a předběžně subjektu (nepředmětně) uloženo předem a jež se pak upřesňuje a nadále nepředmětně rozvíjí s každým krokem, jímž je ze strany aktivně ono poslání naplňujícího a realizujícího subjektu „zvnějšňováno“ či „zpředmětňováno“.
(Písek, 931107–1.)