Tato filosofická úvaha se hluboce zamýšlí nad rozdílem mezi pojmem „Self“ a skutečným, neobjektivovaným „já“. Autor argumentuje, že anglosaské chápání „Self“ představuje zpředmětněnou formu subjektu, což je v přímém rozporu s podstatou subjektivity, která je z definice ne-předmětná. Ačkoliv se vytvoření a poznání vlastního „Self“ jeví jako naplnění antické výzvy „poznej sebe sama“, v mezích tradiční řecké metafyziky toto úsilí nevyhnutelně končí u odcizeného obrazu. Pokud se totiž člověk identifikuje se svým zpředmětněním, dochází k hlubokému sebeodcizení. Text proto navrhuje revoluční projekt nového způsobu myšlení. Tento přístup si klade za cíl zachovat veškerou logickou přesnost a výhody pojmového uchopení reality, ovšem s tím zásadním rozdílem, že pojmy nebudou odkazovat k intencionálním objektům, ale k intencionálním ne-předmětům. Jen skrze tuto radikální transformaci myšlení lze k lidskému subjektu přistupovat nezkresleně, tedy nikoliv jako k věci, ale jako k živému a nepředmětnému subjektu, čímž se otevírá cesta k autentickému sebepoznání bez rizika ontologické redukce.
Subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 12. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Subjekt
Máme-li uvažovat o tom, čemu Angličané (a Američané) říkají „Self“, musíme si uvědomit, že se tím obvykle myslí objektivované „já“, tedy nikoliv skutečné, pravé „já“, „já“ jako subjekt (který chápeme jako ex definitione non-objekt). V tom smyslu je „Self“ něco jiného než „já“, neboť to „má“ své „Self“ podobně, jako „má“ své „tělo“ (a kdysi ještě navíc „duši“) a jako „má“ svou „FYSIS“. Nicméně ustavení a poznání vlastního „Self“ je vlastně odpovědí (byť nesprávnou) na onu starou delfskou výzvu „poznej sebe sama“, GNOTHI S´AYTON. Nemůžeme totiž své „Self“ „poznat“ jinak než takto objektivovaně, alespoň pokud zůstáváme zakotveni v dosavadní tradici řecké pojmovosti. Vzniká tak otázka, jak je vůbec možné přistoupit k „sobě“ jako k „já“ a tedy nikoliv zpředmětňujícím způsobem (ten totiž nutně vede k tomu, že se pak identifikujeme s tímto svým zpředmětněním, což zase nutně vede k sebeodcizení). Na tomto místě se ukazuje mimořádný význam, jaký je nutno připisovat projektu nového způsobu myšlení, které sice zachová všechny přednosti pojmovosti (a s tím přesnosti), ale pojmy samotné nebude spojovat s intencionálními předměty (objekty), nýbrž naopak s intencionálními ne-předměty (non-objekty).
(Písek, 931205–1.)