Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmu subjekt, přičemž kriticky reflektuje jeho historický a etymologický vývoj. Ačkoliv latinské subiectum původně odkazovalo k předmětnosti, pod vlivem německé filosofické tradice se subjekt stal protikladem objektu. Autor zdůrazňuje, že subjektivita není věcnou kategorií (ono), nýbrž vyjádřením personálního vztahu vyjádřeného zájmeny já a ty. Zásadním přínosem textu je teze, že lidské já není izolovanou jednotkou, ale vzniká výhradně skrze asistenci a interakci s druhými subjekty. Být subjektem tedy nepředstavuje trvalou či vrozenou kvalitu, ale spíše dynamický proces a neustále se obnovující úkol. Člověk nikdy není subjektem v hotovém, definitivním smyslu; jeho existence jakožto subjektu je charakteristická neustálým směřováním a vykloněním do budoucnosti. Subjektivita je tak pojata jako bytostné stávání se, nikoliv jako statické jsoucno, což klade důraz na odpovědnost jedince za své neustálé utváření v čase a ve vztahu k ostatním.
Subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 12. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Subjekt
Ačkoliv latinské slovo subiectum znamenalo dlouho právě opak toho, co pro nás (a pro Němce) znamená dnes, totiž objekt, předmět (zvláštnost tohoto slova spočívá na jeho dvojí etymologii, totiž na možnost jeho odvození od slovesa sub-iaceo, stejně jako od slovesa sub-iacio, protože z obou sloves pak vznikl jeden tvar subicio, což ostatně také bylo ve staré němčině přítomno ve dvojím překladu, totiž Gegenstand a dnes již neužívané Gegenwurf), vlivem několika generací německých filosofů bylo s definitivní platností významem, tj. pojmově určeno jako non-objekt, ne-předmět ex definitione. Ačkoliv tedy všechno jakoby nasvědčuje tomu, že toho slova užíváme, jako bychom ze subjektu přece jenom chtěli učinit zase jenom objekt (a možná, že jinak než takto tomu někteří lidé ještě dlouho nebudou schopni porozumět), musíme si stále připomínat, že subjekt rozhodně není „ono“, nýbrž pouze „ty“ nebo „já“. Přitom si také musíme stále připomínat, že skutečným subjektem (tedy skutečným, pravým „já“) se žádný člověk nestal a nemohl stát bez asistence druhých lidí jakožto subjektů, tedy druhých „já“. To nám ukazuje, že nikdo není subjektem (tedy „já“) sám sebou a jakoby samozřejmě, nýbrž že se – lidským – subjektem musí teprve stát, a to ne jednou provždy, nýbrž že se jím musí vždy znovu stávat. Být subjektem není tedy na lidské úrovni trvalou kvalitou, nýbrž ustavičně se obnovujícím úkolem. Proto také můžeme říci, že člověk nikdy lidským subjektem jednoznačně a úplně (dohotoveně, dokonaně) není, že není jsoucnem (nýbrž že jako subjekt je ze sebe vykloněn do budoucnosti).
(Písek, 931205–2.)