Text se zabývá problematikou nepředmětné reaktibility jako alternativy k tradičnímu pojetí kauzality. Autor zkoumá, jak se strukturuje budoucí výzva v kontextu nepředmětného myšlení a jakým způsobem se z budoucnosti formuje budost. Klíčovým konceptem je vnímavost ještě nejsoucí budoucnosti vůči stávajícímu stavu světa a konkrétním situacím. Tato práce rozlišuje tři typy reaktibility: reaktibilitu pravých jsoucen k jiným jsoucnům, jejich vnímavost vůči adventivním výzvám a konečně reaktibilitu samotné přicházející budoucnosti k dění ve světě. Právě tato nepředmětná reaktibilita adventivního pohybu k bytostem umožňuje lidské poznání pravdy, spravedlnosti a správnosti. Jelikož pravda nemá předmětnou podobu, setkání s ní je možné pouze skrze subjektivní aktivitu člověka, který se vyklání do své vlastní budoucnosti. Zde se subjekt setkává s nepředmětnými, avšak adresnými výzvami, které jsou již přiměřené jeho konkrétní situovanosti. Text tak nabízí hlubokou reflexi vztahu subjektivity, pravdy a ontologické struktury času.
Reaktibilita nepředmětná
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Reaktibilita nepředmětná
Odmítnutím tradičních představ o kauzalitě a postavením nového pojetí na reaktibilitě se nutně dostáváme k otázce, jakým vlastně způsobem se strukturuje přicházející budoucnost v předpokládané nepředmětné výzvy (a také, jak se z budoucnosti „vyděluje“ a „formuje“ „budost“). Pochopitelně to nemůžeme chápat jako důsledek „působení“ přítomnosti (a eventuelně minulosti, touto přítomností zprostředkované) na budoucnost, nýbrž opět jakousi „vnímavostí“ ještě nejsoucí budoucnosti vůči tomu, co už „jest“ a jak to „jest“. Samy „výzvy“ jsou toho dokladem, pokud je máme chápat jako situační (a tedy situaci přiměřené, byť s její danostní stránkou vždy v napětí). Z toho jednoznačně vyplývá, že vedle reaktibility pravých jsoucen (pravých událostí) ve vztahu k jiným jsoucnům (událostem) musíme předpokládat ještě jakousi bytostně odlišnou jejich „reaktibilitu“ resp. vnímavost vůči adventivním výzvám, a potom ještě třetí, opět bytostně odlišnou vnímavost či reaktibilitu přicházející budoucnosti vůči vnitrosvětnému dění a jeho rozmanitým dějstvím. A právě na této – jak bychom mohli říci – nepředmětné reaktibilitě adventivního „pohybu“ vstříc konkrétním bytostem (pravým jsoucnům), pochopitelně v jejich konkrétní situovanosti, je nepochybně založena ta složka lidské subjektní aktivity, kterou chápeme jako poznávání „toho pravého“ (eventuelně pravdy, ale také práva, spravedlnosti, správnosti atd.). Setkání lidské bytosti s pravdou není možné v rámci běžné zkušenosti, neboť pravda („to pravé“) nemá vůbec žádnou předmětnou podobu. Proto je takové setkání možné jen díky tomu, že subjekt (jako jedna „složka“ člověka jako „konkrétní“ či spíše konkrescentní bytosti) je schopen se opětovně vyklánět do budoucnosti a teprve v této své vykloněnosti do své vlastní budoucnosti (tedy budosti) se s ryzí nepředmětností, ovšem zase jen s její kryptokonkrétní, situaci již přiměřenou a také adresnou „podobou“, setkávat.
(Praha, 931217–2.)