Tento text se zabývá filosofickým pojetím zjevení a odlišuje jej od pojetí theologického. Autor kritizuje přístup filosofů, jako je Jaspers, kteří relevanci zjevení pro filosofii popírají. Na základě fenomenologického rozboru zkušenosti s „nápadem“ ukazuje, že zjevení lze chápat jako setkání s myšlenkou, která není produktem naší vědomé aktivity, ale která nás oslovuje jako výzva zvenčí. Podstata filosofického zjevení spočívá v momentu, kdy se určitá myšlenka či etické poznání objeví v dějinách úplně poprvé. Autor ilustruje tento proces na příkladu z díla Emanuela Rádla, konkrétně na postavě loupežníka, jemuž se náhle vyjeví mravní nesprávnost jeho počínání. Práce zdůrazňuje, že i když mnohé nápady přebíráme od druhých, v základu každé zásadní myšlenkové inovace musí stát prvotní akt „zjevení“, který není pouhým výsledkem logické kombinatoriky, nýbrž autentickým oslovením lidské mysli něčím novým a nečekaným.
Zjevení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 12. 1993
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1993
Zjevení
Necháme-li zcela stranou theologický problém zjevení (neboť theologie je sama odpovědná v tomto směru, i když se nemůže po pojmové stránce vyhnout filosofickému posouzení a kritice), můžeme se plně soustředit na zjevení jako problém ryze filosofický. Jsou filosofové, kteří apriori jakoukoliv filosofickou relevanci zjevení jednoduše popírají (např. Jaspers). Po mém soudu tak činí neprávem a na základě předpojetí a předsudku. Každý člověk má zkušenost s tím, že mu napadne něco, co nečekal a co si sám aktivně nevymyslel ani nevykombinoval. Česká slova „napadnouti“ a „nápad“ dobře vystihují skutečnost, že nápady nejsou naším výkonem, že to nejsou produkty naší myšlenkové aktivity, nýbrž že v nich jsme osloveni jakoby odjinud přicházející výzvou, abychom svou mysl zaměřili k zachycení, pochopení a promyšlení něčeho, co na nás „padlo“ odkudsi mimo nás. Nejčastěji mají takové „nápady“ zdroj v druhých lidech (někde jsme to už od někoho zaslechli, i když jsme tomu třeba nevěnovali pozornost, apod.), ale i tak musíme připustit, že všechny takové nápady se v dějinách objevují vždycky jednou poprvé. A naší otázkou je, jak dochází a jak vůbec může docházet k tomu, že někoho takový nápad opravdu napadne poprvé. Přinejmenším o takovém případu může filosof uvažovat a mluvit jako o „zjevení“. Když např. Rádl na konci své Útěchy z filosofie mluví o loupežníkovi, kterého „z ničeho nic napadlo“, že loupit je hanba, je to vlastně právě takové „zjevení“ (i když v tomto případě by také mohlo jít jen o vzpomínku na něco, co loupežník už slyšel; tomu se ovšem Rádl brání slovy „z ničeho nic“ a poukazem na „starou loupežnickou rodinu“). V každém případě tu musel někdy dávno být člověk, kterého něco takového napadlo vůbec poprvé, tj. jako prvního člověka vůbec.
(Praha, 931222–2.)