Tento text se zamýšlí nad vztahem mezi slovem a činem, přičemž vychází z antického doporučení upřednostňovat skutky před mluvením. Ačkoliv se na první pohled zdá, že činy mají vyšší hodnotu, autor zdůrazňuje, že rozvoj lidské společnosti a kultury je bez jazyka a slov nemyslitelný. Text dále rozvíjí myšlenku, že i samotné slovo vyřčené v pravou chvíli může mít váhu velkého činu. Klíčovým prvkem úvahy je rozlišení mezi pouhým mluvením a hlubším smyslem říkání. Autor argumentuje, že každá promluva v sobě nese přesah, který nelze plně vyjádřit ani převést na objektivní skutečnost. Slovo je zde chápáno jako apel, který oslovuje mluvčího i posluchače a který teprve přichází, čímž překračuje subjektivní omezení i pouhou danost reality. Tato ontologická povaha slova jej staví do role dynamického činitele, který není pouhým popisem světa, ale aktivní silou formující lidskou zkušenost a vzájemné porozumění v širším etickém i společenském kontextu.
Slovo a čin
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Slovo a čin
Staří doporučovali „diligere magis facere quam loqui“; odráží se v tom zkušenost, že někteří lidé stále jen mluví, ale k pořádnému činu, ke skutečné práci se nedostanou. A tak by se mohlo zdát, že hlavní je něco udělat, ale zbytečně u toho nemluvit. Všechny zkušenosti však ukazují, že se žádná lidská společnost nemohla dost rozvinout bez řeči, bez jazyka, beze slov (a brzo poté ani bez psaných slov, bez písma, bez literatury). Naproti tomu se však velmi často ukazuje (a v minulosti ukázalo), že i slovo, promluvené v pravou chvíli, může být velkým činem. Jak tomu tedy správně rozumět? Ono totiž jde především o to, v jakém smyslu chápeme ono „loqui“: rozumíme tomu – přeloženo do češtiny – jako „mluviti“, anebo spíše jako „říkati“? Je ovšem důležité i to, co pro nás znamená sloveso „říkati“, tj. redukujeme-li význam onoho říkání, tj. jeho smysl, jen na to, „co“ říká resp. „o čem“ to říká. V každém říkání, v každé „řeči“ ve smyslu „promluvě“ je vždycky také něco navíc, co nejenže nelze ,vyslovit‘ ani ,vypsat‘ (napsat, vytisknout atd.), ale co primárně a zásadně přesahuje i každou subjektivitu (a po mém soudu i subjektnost), tedy co není vůbec převoditelné na žádnou danost, danou skutečnost. Právě proto lze pak mluvit o „slovu“ jako o tom, co „není“, ale co teprve (ale někdy už) přichází, co „oslovuje“, co na nás (ale nejen na naslouchající, nýbrž i na promlouvající) „apeluje“.
(Písek, 170101-1.)