Tato studie se věnuje kritické analýze Patočkova pojetí svobody, jak je prezentováno v jeho úvahách o českém národním údělu. Patočka definuje svobodu jako prostor pro myšlení, který není pouhým jsoucnem, ale spíše mezí, jež vyčleňuje člověka z řádu věcí. Autor textu se zaměřuje na ontologické napětí v Patočkově dikci a zpochybňuje metaforické vyjádření, podle něhož svoboda člověka ze souvislosti věcí aktivně „vylamuje“. Hlavní námitka směřuje k tomu, zda lze o svobodě hovořit jako o něčem vnějším, co k člověku přichází, namísto toho, aby byla nahlížena jako imanentní zdroj aktivity svobodného subjektu. Text dále zkoumá problematiku hranice mezi jsoucí bytostí a sférou nejsoucna, v níž má svoboda kořenit. Kritický rozbor tak odhaluje terminologické a konceptuální obtíže spojené s Patočkovým popisem lidské existence a jejího vztahu k celku světa, přičemž klade otázky po původu a povaze svobodného jednání v rámci fenomenologické ontologie.
Svoboda a ,jsoucí‘
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 1. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Svoboda a ,jsoucí‘
Patočka jednou (v Pokusu o českou národní filosofii a jeho nezdar) napsal, „že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavěl se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi“ (Češi I, 341); a ještě těsně před tím, že „svoboda je však zároveň prostor pro myšlení“ (tamtéž). Ačkoli jde o místo hodně na okraji hlavního Patočkova tématu, má po mém soudu dobrý smysl si povšimnout některých konotací užitých slov, o kterých ovšem může dojít ke sporu, zda jde jen o nějaké nedůležité uřeknutí nebo naopak o cosi symptomatického. Když je řeč o „svobodné bytosti“, nejde přece také pouze o něco jsoucího, neboť nejde o bytost, která „má“ svobodu jako nějakou další vlastnost či kvalitu („jsoucí“), nýbrž jde o bytost aktivní, činnou, tj. která jedná svobodně. Dalo by se proto říci, že původ či zdroj její svobody je ona aktivní bytost sama. Jak bychom pak mohli mluvit o tom, že tato „nejsoucí“ svoboda člověka ze souvislosti věcí „vylamuje“? To by pak vypadalo, jako že zdrojem svobodné aktivity je něco, co k člověku teprve přichází, a to aktivně, aby jej osvobodila – byť snad ke svobodě (ve smyslu opravdu subjektní svobodné aktivity). A dále: jak je možno mluvit o nějaké „mezi“ (tedy „hranici“) mezi jsoucí bytostí a nejsoucí svobodou (a ještě: „její“ svobodou?) – Celý ten obraz, jak něco nejsoucího jsoucího člověka ze „souvislosti věcí“ aktivně „vylamuje“, mi připadá jako krajně nevhodné – ostatně už to, že svoboda k člověku „přichází“ !! (Čí svoboda?)
(Písek, 170121-1.)