Tento text kriticky reflektuje Heideggerův koncept „bytí k smrti“ (Sein-zum-Tode). Ačkoliv autor oceňuje Heideggerovo zdůraznění časovosti a směřování lidského bytí do budoucnosti, zásadně nesouhlasí s jeho pojetím smrti jako konečné nicoty. Text argumentuje, že smrt by neměla být vnímána jako cíl nebo definitivní konec přicházení budoucnosti, ale spíše jako prostředek či přechodný bod. Namísto orientace na zánik autor navrhuje koncept „bytí k životu“. Toto bytí se nevztahuje pouze k vlastní existenci jedince, ale přesahuje ji směrem k životu jako celku. Zahrnuje péči o pokračování života v potomcích i v ostatních lidech a živých bytostech obecně. Podstatou bytí je tedy aktivní směřování k udržení a rozvíjení života, který pokračuje i po fyzické smrti jednotlivce. Smrt je zde nahlížena jako součást širšího procesu, nikoliv jako jeho absolutní hranice, čímž se radikálně proměňuje perspektiva lidského pobytu ve světě.
Bytí k… (smrti, životu)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 3. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Bytí k… (smrti, životu)
Jak je všeobecně (nebo široce) známo, Heidegger charakterizoval lidské „bytí“ jako „Sein-zum-Tode“, tedy „bytí k smrti“. Pozitivně ocenit je jistě třeba to, že samo „bytí“ je tak charakterizováno jeho (aktivní) směřování do budoucnosti, tedy jako bytostně časové (událostné). Chybně pojata je však sama „smrt“, protože je pojata jako nicota, jako konec – a tedy také konec budoucnosti, konec jejího přicházení. Chybné je ostatně i pojetí života jeko mířícího k smrti. Tady je třeba především dát veškerý důraz na to, že život míří dál, přes vlastní smrt a za ni, takže se k smrti nevztahuje ani jako k něčemu hlavnímu (neřku-li definitivnímu), nýbrž zejména ne jako k cíli, nýbrž – ergo – jako k přechodu, jako k prostředku, k čemusi prostředkujícímu. Právě proto je třeba trvat na tom, že bytí je rozhodujícím způsobem „bytí k životu“, a samozřejmě k životu nejen vlastnímu, ale k životu vůbec, tedy i k pokračování života v potomcích, ale také a možná hlavně k životu těch druhých, i když nejsou mými potomky (a dokonce i když to nejsou jen lidé, nýbrž živé bytosti vůbec).
(Písek, 170305-1.)