Tento text zkoumá koncept času nikoli jako kontinuum, ale jako diskrétní, zrnitou či kvantovanou entitu. Autor vychází z předpokladu, že čas je nerozlučně spjat s primordiálními událostmi, které vznikají bez precedentu, podobně jako fluktuace vakua v kvantové fyzice. Obecný čas pak vnímá jako výsledek nesčetných interakcí mezi těmito dílčími událostmi. Důležitým bodem je, že i ty nejmenší částice času si uchovávají vnitřní dějovost a nelze je redukovat na bezčasové body. Text varuje před umělým oddělováním vlastního času od samotné události, neboť taková abstrakce vede k ontologickému zkreslení a mystifikaci reality. Každá událost je ve své podstatě srostlá se svým časem, a proto jakákoli objektivizace, která tento vztah popírá, zbavuje událost její skutečné dějové povahy. Tato úvaha tak propojuje fyzikální vhledy s hlubší filosofickou reflexí podstaty časovosti a procesu vzniku událostí.
Čas jako „částice“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 4. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Čas jako „částice“
Čas nemůžeme považovat za jakési kontinuum, nýbrž musíme naopak předpokládat, že je původně (originérně) zrnitý, dalo by se říci „kvantovaný“. Je totiž vázán na primordiální události (asi jak o nich uvažují teoretičtí resp. kvantoví fyzici, ovšem po důkladné kontrole!), které vznikají bez precedentů (tj. jakoby z „ničeho“) – fyzici mluví o „fluktuacích vakua“. To, o čem jsme zvyklí mluvit jako o „obecném“ čase, je výsledkem nesčetných vzájemných vztahů rovněž nesčetných primordiálních událostí (a pak i událostí vyšších úrovní, neboť i ty po svém vzniku mají rovněž „svůj“ čas). Ovšem to, že takto můžeme čas chápat jako kvantovaný resp. částicový, vůbec neznamená, že jednotlivé částice (jednotlivá „kvanta“) času jsou čímsi vnitřně (elementárně) bez vnitřního pohybu, tj. bez událostného dění. (Jinak řečeno: i ta nejmenším, tj. primordiální „částice“ času je stále ještě kusem času – a nikoli čímsi bodovým nebo jinak nedějovým, nečasujícím.) Zejména však onen „vlastní čas“ dané částice nelze od ní nikterak oddělovat, leč v pouhé abstrakci (v pouhém odlišení). Každá (a tedy i každá primordiální) událost je už původně se svým „vlastním časem“ nerozlučně srostlá; jakmile ji zpředmětňujeme a považujeme za jakýsi intencionální konstrukt, zbavujeme ji její dějovosti a tudíž ji intencionálně skreslujeme, vlastně mystifikujeme.
(Písek, 170422-1.)