Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi pojmy smysl, čas a celek v kontextu lidského jednání. Autor argumentuje, že smysl není statickou entitou, nýbrž dynamickým procesem, který je bytostně spjat s plynutím času. Smysl může být pouze aktivně uskutečňován, zakládán či ztrácen prostřednictvím konkrétní aktivity a pohybu. Klíčovým rysem smyslu je jeho neoddělitelnost od časovosti a příslušnosti k širším celkům, což znamená, že smysl nelze vnímat izolovaně od časového kontinua. Text zdůrazňuje, že smysl náleží výhradně pohybu, a to pohybu v jeho celistvosti – zahrnujícímu nejen aktuální přítomnost, ale i minulost a budoucí směřování toho, co má být vykonáno. To, co postrádá pohyb a zůstává neměnné, nemůže podle autora vykazovat žádný smysl. Smysl je tedy chápán jako konkretizovaná aktivita, která vyžaduje neustálé naplňování v rámci časového horizontu. Tato úvaha propojuje fenomenologické nahlédnutí času s metafyzikou celku, přičemž aktivitu ustavuje jako nezbytnou podmínku pro existenci jakéhokoli smysluplného dění.