Tato filosofická úvaha se zabývá povahou času a původem budoucnosti jako jeho nejdůležitější složky. Autor si klade otázku, proč budoucnost neustále přichází do přítomnosti a umožňuje tak dění, vznik a zanikání věcí. Odmítá představu, že čas je generován minulostí nebo stávajícími jsoucny, neboť žádné jsoucno nemá moc produkovat čas ani zajišťovat vlastní setrvačnost. Text dále reflektuje problém relativity a neexistenci univerzální kosmické současnosti, což zpochybňuje naše intuitivní chápání jednotného času jako integrovaného celku. Ústřední myšlenkou práce je, že aktualita nemůže vznikat z pouhé budoucnosti samotné, ale vyžaduje aktivní součinnost subjektů. Subjekty, které disponují svou nepředmětnou stránkou a jsou zdrojem jednání, představují nezbytný prvek pro přechod budoucnosti v aktuální 'zde a nyní'. Bez jejich aktivity by příchod budoucnosti a její transformace v realitu nebyly možné, čímž se ontologie času úzce propojuje s filosofií subjektivity a akce.
Budoucnost – odkud přichází? / Čas (budoucnost) – jeho „původ“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Budoucnost – odkud přichází? / Čas (budoucnost) – jeho „původ“
Tento svět, jak můžeme pozorovat, se stále děje, tj. stává se (nastává), a také se mění, tedy mj. také odchází, mizí. A to vše je možné jen díky tomu, že jak k onomu nastávání, tak i k onomu mizení je k dispozici dost času. Avšak aby bylo dost času, musí budoucnost stále přicházet do „nyní a teď“ (hic et nunc), tj. do „aktuálnosti“. A tak se musíme tázat: proč vlastně přichází budoucnost, aby se věci mohly aktuálně dít, aby mohly nové věci aktuálně vznikat a jiné zase právě teď zanikat? Musí ta budoucnost přicházet stále, anebo by také přicházet nemusela? Jak je budoucnost vlastně generována? Představa, že je generována tím, co už „jest“, tedy z minulosti, je neudržitelná: žádné jsoucno nemůže generovat čas, a proto není v jeho moci ani „zůstávání“, tedy ani žádná setrvačnost, natož produkování něčeho nového, co tu dosud vůbec nebylo. Vzhledem k tomu, že by bez přicházející budoucnosti nebo a nemohlo být ani žádné aktuální přítomnosti, ani – tím spíš – žádné minulosti, musíme budoucnost považovat za nejdůležitější složku či součást času. Otázkou je ovšem, zda vůbec můžeme takto mluvit o budoucnosti vůbec resp. o času vůbec. Můžeme kupř. říci, že čas aám přichází, když jsme řekli, že přichází budoucnost? A přichází vůbec budoucniosdt resp. čas, právě teď, v tuto chvíli? Vždyť toto „teď“ nemusí být současné na všech místech, protože to „teď“ je „relativní“, tj. na různých místech různě! Co vlastně zbývá z toho našeho původního pochopení času, když neplatí žádná kosmická „současnost“? Jak máme chápat budoucnost (a tedy čas sám) jako něco rozdrobeného, rozptýleného, nesjednoceného, neintegrovaného? Zdá se, že by se nám mohla významnou pomocí stát myšlenka, že aktualita nemůže „vznikat“ s pouhé budoucnosti, nýbrž že k tomu je nutně zapotřebí četných subjektů, bez nichž – tj. bez jejichž aktivity – neboť subjekty nejsou jen „jsoucí“, ale zároveň vždy také „ne-jsoucí“, neboť mají svou ne-předmětnou stránku, která je zdrojem jejich aktivity, tj. jejich akcí – by příchod budoucnosti resp. její místní a časový přechod v aktualitu prostě nebyl možný.
(Písek, 170707-1.)