Text se zabývá filosofickým rozlišením mezi „předmětností“ a „věcovostí“ v kontextu chápání jsoucen. Autor argumentuje, že žádná skutečná věc není výhradně předmětná ani nepředmětná; každá má svou niternou stránku. Klíčový rozdíl spočívá v míře integrace této nepředmětné složky. Pokud je niternost integrovaná, jde o „pravé jsoucno“ či „pravou událost“ (skutečný celek). Pokud integrace chybí, vnímáme objekt pouze jako „věc pro nás“, což vede k chybnému, zvěcněnému chápání reality. Text dále rozvíjí myšlenku existence nejmenších možných celků, které disponují jak vnějškem, tak vnitřkem. Tyto základní události spolu interagují nejen navenek, ale i skrze své nepředmětné stránky. Tato kooperace niterností je nezbytným předpokladem pro pochopení evoluce a vzniku nového. Autor zdůrazňuje nutnost revize našeho běžného, zvěcnělého přístupu ke světu, abychom rozpoznali pravou povahu celků a jejich vnitřní dynamiky, která přesahuje pouhou mechanickou vnějškovost.
Předmětnost x „věcovost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Předmětnost x „věcovost“
Žádná „věc“ (rozumí se skutečná věc) nemůže být pojata jako pouze předmětná, ale ani jako pouze nepředmětná. Každá „věc“ má také svou nepředmětnou (niternou) stránku, ale ta její niternost může být buď nesjednocená (neintegrovaná), a pak jde opravdu jen o „věc pro nás“ (resp. pro někoho), takže o její neintegrovanou nepředmětnou stránku se většinou (v běžné praxi, v běžném životě) nemusíme starat; anebo ty jednotlivé niternosti (vlastně nepředmětné stránky subsložek oné věci) integrovány opravdu jsou, a pak je velmi důležité, nepovažovat onu „věc“ za pouhou věc, ale brát vážně, že jde o „pravé jsoucno“, „pravou událost“, tedy skutečný „celek“. Pokud tuto druhou eventualitu vážně nebereme (nebo ji jen přehlížíme, zanedbáváme), stává se nám vskutku jakoby pouhou „věcí“ – a tak ji chápeme „zvěcněně“, nebo jinak „věcově“. Z toho tedy vyplývá, že vše, co chápeme „věcově“, chápeme nedostatečně a chybně, a že tedy je nutné to napravovat, opravovat, revidovat. Když se však o takové opravy začneme starat důsledně a pod kritickou sebekontrolou, musíme posléze dospět k tomu, že od celků nemůže postupovat přec věci jako jejich subsložky libovolně daleko, ale že dříve nebo později nutně dospějeme k jakýmsi nejmenším možným věcem-celkům (tedy pravým jsoucnům či pravým událostem), o nichž si budeme jisti, že jsou dále nerozdělitelné, ale kromě své niterné stránky mají i svůj vnějšek a jsou schoppné navzájem reagovat, tedy přinejmenším reagovat právě na ty své „vnější stránky“. Přesto se zdá být mnohem zajímavější skutečnost, že musíme připustit i možnost vzájemných reakcí takových nejmenším „pravých událostí“ i po stránce niterné, nepředmětné, tj. na možnost kooperace či koaktivity mezi jejich nepředmětnými, niternými stránkami, neboť bez toho bychom si znemožnili pochopení „evoluce“ v širokém smyslu (zejména pak pro tzv. vznik nového).
(Písek, 170716-3.)