Text analyzuje základní vlastnosti události jakožto časového děje, který probíhá od počátku ke konci. Událost se v čase proměňuje a v každém okamžiku vykazuje aktuální stav, který je odlišný od stavů předchozích či budoucích. Významným prvkem úvahy je vztah mezi dvěma událostmi, kdy se jedna událost druhé nikdy neukazuje v celé své úplnosti, ale vždy jen z omezené perspektivy. Tato omezenost je dána několika faktory: sdílenou časovostí, která umožňuje vnímat stejný časový moment, vzájemným postavením v prostoru a v neposlední řadě tzv. reaktibilitou události. Událost je tak definována nejen svým vnitřním vývojem, ale i způsobem, jakým vstupuje do vztahu s jinými subjekty v rámci společného časoprostoru. Tato analýza zdůrazňuje dynamický charakter bytí a relační omezenost poznání jednotlivých dějů.
Událost – povaha
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 9. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Událost – povaha
Základní vlastnosti každé (pravé) události spočívají především v tom, že každá událost se děje, a to od svého počátku až po svůj konec, přičemž počátek časově předchází onen konec, tj. konec přichází později než došlo k počátku. Směr událostného dění v čase je tedy takový, že událost nejprve vůbec není, pak se začne dít, děje se dále, dokud neskončí, a pak zase už není. V každém okamžiku svého dění se událost zčásti ukazuje, tj. ukazuje svůj momentální (aktuální) stav; tento stav se ovšem v jisté míře mění, takže jednotlivé stavy se od sebe liší (proto se také konec resp. poslední stav události odlišuje od jejího počátku resp. prvního stavu). Pro jinou událost (jakožto jiný subjekt) se nikdy dějící se událost neukazuje celá a po všech stránkách, nýbrž jen v jisté omezené perspektivě. Omezenost té či oné perspektivy záleží na několika okolnostech; označme si jednu událost, která se ukazuje, jako U1, zatímco onu druhou událost si označíme jako U2. To, jak se událost U1 ukazuje události U2, závisí především na tom kterém časovém momentu, který je pro jednu a pro druhou událost jakoby stejný, tedy jakoby „týž“; to předpokládá jakousi společnou časovost obou událostí. Vedle toho je omezenost zmíněné perspektivy závislá také na vzájemném postavení obou událostí v prostoru. A posléze tady velmi významnou úlohu má tzv. reaktibilita té které události.
(Písek, 170903-1.)