Tento text zkoumá povahu subjektu jako skutečnosti, přičemž zdůrazňuje, že subjekt nelze chápat jako samostatně existující entitu, ale vždy v neoddělitelné souvislosti s pravou událostí. Autor argumentuje, že vztah mezi subjektem a událostí je vzájemný: událost ustavuje svůj subjekt, zatímco subjekt zajišťuje a obnovuje jednotu událostného dění jako celku. Klíčovým rysem subjektu je jeho specifické postavení v rámci časového průběhu události. Ačkoliv je subjekt s děním úzce spjat, není jeho přímou součástí ani složkou. Aby mohl subjekt plnit svou funkci sjednocovatele, musí být přítomen v každé aktuální fázi události, ale zároveň si od momentální aktuality udržovat odstup. Tento odstup mu umožňuje vztahovat se i k fázím minulým a budoucím, které v daném okamžiku reálně neexistují. Subjekt tak představuje princip kontinuity, který přesahuje jednotlivé prchavé momenty události a umožňuje její integritu v čase.
Subjekt jako skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 9. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Subjekt jako skutečnost
Abychom se mohli pustit do zkoumání povahy „subjektu“ jakožto skutečnosti, musíme alespoň několika „tahy“ naznačit myšlenkový terén, kterého se chceme přidržet a na kterém hodláme pracovat. Subjekt totiž není a nemůže být chápán jako něco samostatně „ex-sistujícího“, ale je vždy spjat s nějakým děním, které má svůj počátek, průběh i konec, tj. s nějakou „událostí“. Subjekt je vždycky subjektem nějaké určité události (ovšem pravé události). Jeho zvláštnost nelze náležitě postihnout, pokud neprozkoumáme jeho místo, ale zejména úlohu a funkci v rámci určité události. Je to vždy událost, která může ustavovat a udržovat nějaký subjekt jakožto „svůj“ subjekt. A je to na druhé straně subjekt, který se může stát subjektem nějaké události tím, že se uváže udržovat a obnovovat její sjednocenost v celek. Základním nárokem na účast subjektu v průběhu určitého (konkrétního či konkrescentního) událostného dění je to, že je sice s tímto děním určitým významným způsobem spjat, že však není přímo součástí ani složkou tohoto událostného dění. Subjekt totiž musí být v každém okamžiku, v každé fázi událostného dění „při tom“, když je příslušná fáze právě aktuální, ale musí si zároveň od této momentální aktuality té či oné fáze udržovat jakýsi odstup, díky kterému je schopen zároveň udržovat svůj aktivní vztah k ostatním fázím této události. Žádná z fází subjektu nemůže sama být „fakticky“, „reálně“ při tom, když je aktuální některá z ostatních fází, nýbrž je buď již „minulá“, právě „nastalá“, anebo ještě nenastalá, teprve se připravující „nastat“. Naproti tomu subjekt musí být vždycky při tom, ať je aktuální kterákoli z fází pravé události. (Už z toho je patrno, že subjekt není a ani nemůže být žádnou složkou události, a to i když je s tou událostí neodlučně spjat.)
(Písek, 170919-1.)