Tento text se zabývá problematikou méontologie v kontextu dějin ontologického myšlení. Východiskem je srovnání mezi dílem Nicolaie Hartmanna, který usiloval o nové založení ontologie, a Aristotelem, jenž v Metafyzice existenci vědy o jsoucnu jako jsoucnu pouze konstatoval. Autor se zamýšlí nad tím, zda samotná existence („jest“) takové disciplíny může být dostatečnou zárukou její integrity a jednoty. Klíčovým problémem je skutečnost, že samotné bytí nedokáže automaticky zajistit vnitřní sjednocenost jsoucna, což je patrné na rozdílu mezi prostou hromadou a pravým, vnitřně integrovaným celkem. Text argumentuje, že právě neschopnost pouhého bytí garantovat svou vlastní integritu činí projekt založení méontologie zásadním. Meontologie tak vystupuje jako nezbytný doplněk či předpoklad pro pochopení jednoty, kterou tradiční ontologie často předpokládala, ale nedokázala ji odůvodnit pouze skrze pojem jsoucnosti. Úvaha směřuje k přehodnocení vztahu mezi jsoucnem, jeho jednotou a základy, na nichž metafyzické poznání spočívá.
Méontologie – proč?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 9. 2017
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2017
Méontologie – proč?
Nicolai Hartmann napsal významnou knížku s názvem „Zur Grundlegung der Ontologie“. Ten název zvolil po více než 23 staletích poté, co Aristotelés zahájil 4. knihu své Metafyziky prostou větou: „Jest druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží.“ Aristotelovi ani nenapadlo, že by mohl takovou „vědu“ (disciplínu) založit nebo aby o jejím založení začal psát. Prostě konstatuje, že taková disciplína „jest“. Bylo by zajisté zapotřebí se v takovém případě tázat, jak se to má mezi oním „jest“ této disciplíny na jedné straně a na tom „jest“, kterým se vyznačuje každé jsoucí, tedy včetně „jsoucnosti“ („bytí“?) disciplíny, jež se oním „jest“ jako takovým zabývá. A ovšem také, zda takové „jest“ oné disciplíny jest či zda může být dostačujícím garantem její integrity jakožto disciplíny. Neboť pokud by to bylo možné, bylo by zřejmě nadbytečné se o jakékoli její „založení“ (nota bene „od základů“, „Grundlegung“) pokoušet. Už v tom se ukazuje, že „jest“ samo („bytí“ či jsoucnost jsoucna) nemůže zajišťovat svou integritu (tj. „jednotu“), byť by vskutku i platilo, že „býti“ znamená „býti jeden“ (tj. celkem, nikoli pouhou hromadou). A právě proto je z našeho pohledu „založení“ méontologie tak důležité: o hromadě také říkáme, že „jest“ – a přece je toto „jest“ něco zcela jiného než „jest“ nějakého „pravého“ (tj. vnitřně sjednoceného) jsoucna.
(Písek, 170928-2.)