Tento text kriticky reflektuje terminologické uchopení času v současné filosofické diskuzi, konkrétně v reakci na práci Yitzhaka Melameda o Hegelovi, Spinozovi a McTaggartovi. Hlavním argumentem je nevhodnost používání pojmu „realita“ ve spojení s časem. Autor zdůrazňuje etymologický původ slova „realita“, který odkazuje k latinskému „res“, tedy „věc“. Jelikož čas není věcí, nýbrž zjevnou „ne-věcí“, označení jeho povahy za realitu je zavádějící a svědčí o nedostatečné kontrole pojmů u současných autorů. Místo toho text navrhuje termíny jako „skutečnost“ či „opravdovost“. Čas a jeho proměny nejsou pouhým zdáním, nýbrž se dějí „vskutku“, což vyžaduje přesnější lingvistické vymezení, které lépe vystihuje ontologickou povahu časovosti mimo rámec věcnosti. Tato úvaha apeluje na hlubší preciznost v práci s filosofickým jazykem a odmítá povrchní přebírání vžitých, avšak nevhodných sousloví v rámci bádání o povaze časového dění.