Text zkoumá filosofické pojetí času jako „ne-předmětu“. Autor vychází z etymologického rozboru slova „předmět“, které chápe jako něco „před-meteného“, co se nám však nikdy neukazuje v celé své úplnosti, nýbrž vždy pouze z určité perspektivy. Ústředním problémem je otázka, jakým způsobem se nám vyjevuje samotný čas. Autor argumentuje, že čas se nám v podstatě vůbec neukazuje jako samostatná entita. To, co vnímáme, je vždy omezeno na přítomný okamžik, tedy na to, co je „zde a nyní“ (hic et nunc). Tento fenomén však není časem v pravém slova smyslu, ale spíše něčím, co se v čase ukazuje. Čas se nám tedy paradoxně jeví pouze prostřednictvím toho, co časem není, tedy jako „ne-čas“. Studie tak kriticky reflektuje limity lidského vnímání a ontologický status času, který uniká přímé předmětné zkušenosti a zůstává skryt za jednotlivými časovými jevy.