Tento text kriticky zkoumá klasické newtonovské pojetí času jako spojitého a nestrukturovaného kontinua, které v obecném i vědeckém povědomí stále přetrvává. Autor poukazuje na neudržitelnost představy času jako samostatné entity existující nezávisle na dění. Rovněž odmítá koncepce takzvané zrnitosti času, pokud pouze dodatečně fragmentují domnělou kontinuitu. Stěžejním argumentem je, že čas je ve své podstatě původně spjat s konkrétními událostmi. Událost není pouhým sledem okamžiků či mechanickým souhrnem momentálních stavů, nýbrž vnitřně integrovaným procesem s jasným počátkem a koncem. Text dále rozvíjí myšlenku hierarchické integrace událostí, kdy komplexnější celky (superudálosti) do sebe organicky začleňují události menší (subudálosti), aniž by z nich byly pouze mechanicky složeny. Čas je tedy třeba nahlížet skrze prizma bytí události, která svou integritou konstituuje vlastní časový průběh. Tento přístup vyžaduje zásadní proměnu našeho chápání vztahu mezi časem, událostí a bytím jako takovým.
Událost a bytí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 2. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Událost a bytí
V klasickém pojetí Newtonově je čas chápán jako nestrukturované kontinuum (ostatně podobně prostor). I když v současné vědě (přírodovědě, ,science‘) bývá toto pojetí znovu a znovu zpochybňováno, zůstává v obecném povědomí (ale přečasto i ve vědomí a myšlení vědců) stále jakoby v platnosti. Proto má smysl hned na počátku upozornit na naprostou nezdůvodněnost uvedeného ,konceptu‘ – a vlastně na jeho neudržitelnost. Dnes se ovšem často zdůrazňuje tak zvaná zrnitost času, vlastně jeho fragmentovanost, rozdrobenost až rozdrcenost na nejmenší kousíčky („chronony“): Dáme-li si dobrý pozor, rozpoznáme, že se v tomto zdánlivě alternativním pojetí v pozadí a ve stínu ukrývá a uchovává onen předpoklad kontinuální homogenity, která jako by byla rozdrobena či rozdrcena teprve druhotně. Vlastní chybou je ovšem pokus myslit čas jako entitu, která je něčím sama o sobě a ,jest‘, tj. může být ,jsoucí‘ v této samostatnost a vlastně izolovanosti od toho, co se v čase odehrává. Ve skutečnosti je čas opravdu fragmentován, ale nikoli dodatečně, nýbrž naprosto původně, originérně: čas je původně časem konkrétních událostí, které mají svůj počátek i konec a které jsou po celou dobu jejich (svého?) událostného dění vnitřně integrovány. To znamená, že jednotlivé časové momenty událostného dění nejsou k sobě přilepeny ani na sebe nalepeny teprve ex post, událost (pravé událost) není slepencem ani pouhou sestavou (sestaveností) jednotlivých momentálních „jsoucností“ za sebou do postupné řady. To vše ostatně souvisí také s tím, že komplexnější události integrují do svého průběhu (ve svůj průběh, ve svém průběhu) ještě jiné, menší události (subudálosti), které ovšem mají také svůj vlastní průběh (a tedy i čas), své vklatní bytí, aniž by však ona celá událost (superudálost) mohla být chápána jako pouze sestavená či složená z těch subudálostí.
(Písek, 160212-1.)
[Ze staršího textu – 2015 – upraveno 12. 2. 2016. Pozn. aut.]