Tento text se zabývá Nietzscheho pojetím kauzality, konkrétně jeho reflexí „trapné půlnoci duše“, v níž se rozpadá vztah mezi příčinou a následkem. Autor vychází z citátu z díla Nietzsche contra Wagner, kde je stav, kdy se věci dějí jakoby „z ničeho“, popsán jako hrozivý a temný. Pro Nietzscheho představuje kauzální myšlení cestu z temnoty do světla, což naznačuje jeho potřebu řádu a srozumitelnosti světa. Úvaha následně nastoluje zásadní otázku: zda kritika všezahrnujícího kauzalismu neboli pankauzalismu nutně znamená návrat k oné děsivé temnotě a chaosu. Text zkoumá napětí mezi logickým uspořádáním reality a existenciální nejistotou, která vyvstává v momentě, kdy tradiční kauzální řetězce selhávají. Tímto způsobem je zpochybněna jistota racionálního uchopení světa a hledají se důsledky odmítnutí striktního determinismu v moderním myšlení, přičemž se zdůrazňuje rozpor mezi potřebou kauzální srozumitelnosti a realitou světa zbaveného pevných pravidel.