Tento text se hluboce zamýšlí nad povahou lidského vnímání a jeho vztahem k subjektivitě. Autor argumentuje, že vidění není pouhým pasivním přijímáním podnětů, nýbrž vjemovým a myšlenkovým výkonem konkrétního subjektu. Ačkoliv moderní fyziologie často redukuje tyto procesy na automatismy pozorovatelné u široké škály organismů, autor zdůrazňuje, že za každou formou reaktibility musíme předpokládat jistý stupeň jedinečné subjektnosti. Text kriticky poukazuje na to, že fyziologický přístup je často limitován svou orientací na 'předmětnost', což může zastiňovat pravou podstatu vnímajícího 'já'. 'Naše vidění' je tedy nutno chápat jako projev aktivního, jedinečného subjektu, který vstupuje do vztahů s jinými subjekty. Tato perspektiva posouvá chápání vnímání od pouhé biologické funkce k ontologickému vyjádření existence, kde reaktibilita slouží jako základní atribut všech 'pravých jsoucen'. Cílem úvahy je tedy rehabilitovat roli subjektu v procesu vnímání a překonat čistě mechanický výklad smyslových schopností.