Tento text se hluboce zamýšlí nad povahou lidského vnímání a jeho vztahem k subjektivitě. Autor argumentuje, že vidění není pouhým pasivním přijímáním podnětů, nýbrž vjemovým a myšlenkovým výkonem konkrétního subjektu. Ačkoliv moderní fyziologie často redukuje tyto procesy na automatismy pozorovatelné u široké škály organismů, autor zdůrazňuje, že za každou formou reaktibility musíme předpokládat jistý stupeň jedinečné subjektnosti. Text kriticky poukazuje na to, že fyziologický přístup je často limitován svou orientací na 'předmětnost', což může zastiňovat pravou podstatu vnímajícího 'já'. 'Naše vidění' je tedy nutno chápat jako projev aktivního, jedinečného subjektu, který vstupuje do vztahů s jinými subjekty. Tato perspektiva posouvá chápání vnímání od pouhé biologické funkce k ontologickému vyjádření existence, kde reaktibilita slouží jako základní atribut všech 'pravých jsoucen'. Cílem úvahy je tedy rehabilitovat roli subjektu v procesu vnímání a překonat čistě mechanický výklad smyslových schopností.
[Schopnost vnímání]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 7. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
[Schopnost vnímání]
Když se rozhlížíme kolem sebe, vidíme nejdříve jednotlivé věci. Už to je ovšem náš vněmový a myšlenkový výkon: víme přece, že samo vidění je výkonem našem zraku jakožto smyslového orgánu vidění (a stejné to je i s ostatními smysly). Otázkou ovšem zůstává, nakolik můžeme (smíme) hovořit o „našem“ výkonu. Z fyziologického hlediska jde i na nižších úrovních o jakési automatismy, jejichž obdoby najdeme nejen u vyšších živočichů , a vlastně ještě na daleko nižších úrovních, přinejmenším u všech organismů, ale pokud smíme odhadem usuzovat, u všech „pravých jsoucen“ vůbec, u kterých najdeme jistý stupeň či modus reaktibility. Fyziologie je nicméně zatížena předmětností svého přístupu i svých závěrů; určitý typ „já“ (tj. subjektnosti a subjektu v jeho jedinečnosti) musíme předpokládat všude, kde lze nějakou formu reaktibility najít (shledat). Proto ona formulace „naše vidění“ musí být chápána jako vidění určitého jedinečného subjektu, schopného výkonu reagování a tedy aktivity. Každý subjekt je ve své aktivitě nějak vztažen k jiným subjektům (a jejich skupinám či hromadám), ale „předmětností“ ještě není (nemusí být) zatížen, přinejmenším nikoli převládající předmětností.
(Písek, 160717-1)