Tento odborný text se věnuje hloubkové analýze a novému vymezení filosofického pojmu „chórismos“, který v původní platónské tradici označoval nepřekročitelnou propast mezi světem věčných idejí a sférou jejich pomíjivých odlesků. Autor tento termín redefinuje jako specifické místo dynamického „přechodu“ mezi říší ryzích nepředmětností a světem tzv. „konkrescentních“ jednot, které v sobě integrují jak předmětnou, tak nepředmětnou stránku skutečnosti. Ústředním tématem je zkoumání povahy tohoto přechodu, jenž ze sféry ryzích nepředmětností nabývá podoby metaforického „oslovování“ skrze nepředmětné výzvy. Protože v této sféře nefiguruje žádný konkrétní jednající subjekt, není možné toto oslovování interpretovat jako akci v tradičním smyslu. Text se dále zabývá ontologickými otázkami vnímání těchto výzev a rozdíly mezi vnitřní strukturou jsoucen a jejich vztahem k vnější nepředmětné realitě. Významným prvkem argumentace je koncept ek-statičnosti reflexe, nahlížené v jejím univerzálním, kosmickém měřítku. Chórismos je tak v této interpretaci představen jako zásadní, avšak nikoli neprostupná hranice lidské a vesmírné existence.
Chórismos (nové pojetí)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 9. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Chórismos (nové pojetí)
Pro Platóna šlo o něco jako nepřekročitelnou propast mezi světem idejí a světem jejich přechodných napodobenin, „odlik“. Pro nás především jde o místo zváštního „přechodu“ ze „světa“ ryzích nepředmětností a „světa“ „srostlic“ obojího, tj. předmětností a nepředmětností, sjednocených v „konkrescentní“ jednoty. Užíváme onoho starého termínu v novém smyslu proto, že v jistém smyslu jde také o naprostou nezaměnitelnost a takřka „různo-rodost“ toho, o čem můžeme mluvit jako o nepředmětnostech, a toho, co má různé podoby spojenosti-nespojenosti dvou stránek, mezi nimiž může, ale nemusí být naprostá nepřekročitelnost. V případě pravých jsoucen-událostí jde o speciální formu „překročování“, které se významně liší podle toho, odkud a kam je překročováno, ale podle toho, jak jest tomuto překročování rozumět. Ze světa (říše) ryzích nepředmětností jde o „překročování“ velmi zvláštního druhu, kterému provizorně (a samozřejmě metaforicky) říkáme „oslovování“, rozumí se ovšem nepředmětnými výzvami. Přísně a přesně vzato tu vlastně nejde k žádnému skutečnému „překročování“, neboť tu nemůžeme uvést žádného kráčejícího a tedy ani žádného překročovatele. Každý takový „překročovatel“ musí být nutně „subjektem“, schopným překročovat, tj. schopným vykonávat nějakou aktivitu, nějaké akce. To tedy znamená, že ono zvláštní „překročování“ ze světa ryzích nepředmětností do světa „konkrescentních“ srostlic obou ,stránek‘ nemůže být chápáno jako „akce“: oslovení nepředmětnou výzvou není možno interpretovat jako akci, jako nějaký akt, neboť ten musí být vždycky někým vykonáván. Na druhé straně je jiným problémem to, můžeme-li zaregistrování či vnímání zmíněného nepředmětného oslovení chápat jako akci, překračující onu hranici či mez, jež odděluje konkrescentní jednotlivé subjekt-jsoucno do říše (světa) ryzích nepředmětností. A značným problémem je také to, jaký rozdíl máme vidět mezi eventuelním přechodem (překročováním) do předmětné stránky konkrescentního jsoucna resp. jeho předmětné stránky k jeho stránce nepředmětné na jedné straně, a na druhé straně mezi nepředmětnou stránkou konkrescentního jsoucna-události a světem ryzích nepředmětností. (Právě zde musíme důrazně trvat o tzv. ek-statičnosti reflexe, kterou však nesmíme redukovat na reflexi myšlenkovou a zbvati ji tak jejího univerzálního, tj. „kosmického“ charakteru.)
(Písek, 160901-1.)