Text se zabývá ontologickou a epistemologickou povahou žití a oživenosti v kontextu individuálního bytí. Autor vychází z předpokladu, že žití je vnitřním výkonem, který není vnějšímu pozorovateli přímo přístupný. Na oživenost určité entity lze usuzovat pouze prostřednictvím pozorovatelných výsledků a produktů tohoto vnitřního procesu, což s sebou nese jistou míru pravděpodobnosti. Práce zdůrazňuje zásadní problematičnost rozlišení mezi skutečně živým organismem a pouhou nápodobou života, neboť vnější projevy mohou být klamné, ať už záměrně či nikoliv. Všechny dosavadní pokusy o přesné vymezení znaků života se proto musí spoléhat výhradně na sekundární vnější charakteristiky, které jsou zjevné pozorování, nikoliv na samotnou podstatu vnitřního prožívání. Tento přístup poukazuje na hranice našeho porozumění biologické realitě skrze čistě objektivní vědecké metody. Dále je zdůrazněno, že tato diskrepance mezi vnitřní realitou a vnějším projevem představuje zásadní výzvu pro biologii i filosofii při snaze o komplexní uchopení fenoménu života a jeho autentické identifikace v okolním světě.