Tato reflexe se kriticky zamýšlí nad formulací Jana Patočky v díle Negativní platonismus, kde autor označuje jazyk za prostředek k usídlení v předmětném jsoucnu. Text zpochybňuje instrumentální pojetí jazyka a naznačuje, že smyslem slova a Logu je spíše otevření nového, rozlehlejšího světa, v němž jsoucna nacházejí své místo. Autor varuje před nebezpečím, které plyne z pokusu zabydlet se v konstruovaném světě předmětných jsoucen. Takové usídlení může vést k odcizení subjektu, narušení autentických vztahů k druhým i ke ztrátě zakotvení ve skutečném světě a lidskosti. Text zdůrazňuje, že jednotlivá slova nabývají významu pouze v širším kontextu Logu, který přesahuje hranice konkrétních jazyků. Cílem je poukázat na ontologický význam řeči jako základu pro lidské bytí, jenž by neměl být redukován na pouhý nástroj pro ovládání objektivní reality, ale chápán jako prostor pro uchování lidské identity a vztahu ke skutečnosti.
Jazyk a slovo (LOGOS)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Jazyk a slovo (LOGOS)
Patočka někdy volil formulace bez náležitého zdůvodnění, takřka jako by chtěl určitou myšlenku čtenáři nebo posluchači sugerovat. Jako příklad uvedu místo v Negativním platonismu (1990, s. 35), kde čteme: „Ale máme-li v jazyce prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu, jak v něm vymezit doménu zvládnutých a předvídatelných věcí, je to ovšem díky …“. Čtenář je ovšem podněcován k soustředění na něco jiného, takže mu jakoby okrajová poznámka snadno unikne. Ale můžeme bez pozornosti přejít formulaci, že máme v jazyce „prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu“? Není to spíš právě naopak, že svět jazyka, světa slova je tu proto, abychom „jsoucnům“ (a nejen předmětným!) našli a dali místo ve světě zcela jiném, novém, snad dokonce v jistém smyslu „rozlehlejším“ a „strukturovanějším“, totiž ve světě jazyka, slova, LOGU? Je to vůbec přiměřené mluvit o jazyce (a natož řeči, LOGU) jako o nějakém prostředku či nástroji? Není tomu právě naopak, že jednotlivé slovo má smysl jen v kontextu, tedy vposledu v jazyce, a že ten který jazyk má smysl jen ve světě Slova, které není součástí žádného (živého, mrtvého ani umělého) jazyka, ve světě LOGU? – Ovšem ještě daleko důsažnější je ona formulace o „usídlení v předmětném jsoucnu“, což by nás pochopitelně vedlo jiným směrem, tj. odvádělo by nás od problému jazyka a od problému LOGU (což můžeme překládat jako „řeč“, i když by to asi také bylo trochu matoucí). „Svět předmětných jsoucen“ není žádná „skutečnost“, je to svět našich (i když sdílených) konstrukcí. A v takovém konstruovaném světe by nebylo radno se zabydlovat a dokonce usídlovat, zejména tu hrozí nebezpečí pro nás samé jakožto subjekty (a tedy ne-předměty). Avšak nejen to: je tu zásadní nebezpečí, že ztratíme svůj „domov“ ve skutečném světě, že narušíme a zproblematizujeme své osobní vztahy k druhým a ke společnosti vůbec, ke světu lidí a k lidskosti, k „člověčenství“. A ovšem tím i k samotnému jazyku, k řeči – a k LOGU.
(Písek, 150201-1.)