Text zkoumá ontologický vztah mezi událostí a jejím subjektem a zpochybňuje běžnou představu, že událost subjekt „vlastní“. Autor s odkazem na myšlenky Ferdinanda Ebnera zdůrazňuje, že sebou samým nelze disponovat jako předmětem, nýbrž že jím lze pouze být. Událost se stává subjektem v procesu svého dění, přičemž zpočátku je jím pouze virtuálně či nedostatečně. K plnému ustavení subjektu dochází až skrze jeho emancipaci a aktivní zapojení do okolního světa. Subjekt není samostatnou entitou, kterou by bylo možné k události dodatečně připojit; je s ní bytostně spjat a bez ní by nebyl ničím. Zároveň však autor poukazuje na to, že subjekt má svůj specifický původ v tzv. „aktu víry“. Tato úvaha přináší hlubší vhled do povahy subjektivity, kterou nahlíží nikoliv jako statickou danost, ale jako dynamický proces vnitřně provázaný s průběhem samotné události.
Subjekt a jeho událost / Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Subjekt a jeho událost / Událost a její subjekt
Proč vlastně nemůžeme říci, že událost „má“ svůj subjekt? A ovšemže to má důsledky i pro formulace, jako že si událost musí svůj subjekt ustavit, vytvořit, neboť z toho pak se musí zdát, že po vytvoření subjektu ta událost svůj subjekt ergo „má“. Na počátku minulého století to velmi dobře postihl Ferdinand Ebner (1909), když napsal: „Man hat das Selbst niemals, man kann es nur sein. Es ist niemals Objekt, sondern immer nur Subjekt.“ To je pro mne důvodem, proč vždy znovu připomínám, že stejně platná (byť také ne zcela dostačující) je výpověď, že událost se stává subjektem. A je to vlastně ještě složitější: událost je subjektem, i když na sobě resp. na svém subjektu nepracuje – je zkrátka nedostatečným, nedobrým, „nepravým“ subjektem. Dalo by se snad říci také toto: událost je sama svým subjektem pouze virtuálně, dokud se tento její subjekt neemancipuje z pouhého provázení průběhu události, jež zatím nenavázala žádné skutečné kontakty se svým okolím, tj. jež se dosud jakoby nezapojila, nezařadila do svého osvětí resp. zprvu jen okolí. Zároveň však platí, že každý subjekt je spjat se svou událostí, neboť bez ní by nebyl naprosto ničím. Subjekt tedy není něčím samostatným, co by mohlo být k události jen přidáno, připojeno. Nicméně v čemsi odlišném, snad i odděleném od události má svůj „původ“, totiž v tom, čemu říkám „akt víry“.
(Písek, 150212-1.)