Tento filosofický text zkoumá problematiku uplatnění konceptu příčinnosti na událostné dění a procesy v čase. Autor upozorňuje na specifické logické obtíže, které vyvstávají při pokusu vysvětlit vznik a zánik události skrze kauzalitu. Klade si otázku, zda může být počátek události považován za příčinu jejího pokračování či konce, a dospívá k závěru, že vznik a zánik se tradičnímu kauzálnímu výkladu vzpírají. Počátek dění nelze chápat jako příčinu, která by v sobě již obsahovala celý budoucí průběh události. Bytí jsoucího je nahlíženo jako přechod z nejsoucna a následný návrat do něj. Přestože jsou jsoucna zpravidla podřízena určitým pravidlům a pravidelnostem, která zajišťují jejich relativní stálost a podobnost, autor ponechává prostor pro výjimečnost a vznik něčeho zcela odlišného. Text tak kriticky hodnotí limity kauzálního myšlení v kontextu ontologie událostí.
Příčinnost a dění (událostné)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Příčinnost a dění (událostné)
Docela zvláštní problémy se objeví, když nějaké pojetí příčinné souvislosti uplatníme na událostné dění. Když se událost začíná dít, začíná se dít celá, nejen pouze ten její začátek. Právě tak platí, že hned tím okamžikem, jak se začne dít, zároveň končí; a končí nejen ten její začátek, ale zase končí událost celá. Jak se to tedy má s „kauzalitou“ uvnitř tohoto dění? Můžeme snad říci, že počátek události je příčinou jejího pokračování? Je snad celá událost skryta již v tomto počátku? A je počátek události příčinou jejího konce, tj. jejího zániku? Zejména však sám vznik a zánik nepřipouštějí kauzální vysvětlení (výklad). Počátek dění – pokud jej vůbec připustíme – musíme chápat jako něco, co nemá příčinu, v níž by bylo celé dění již obsaženo. Vznik a zánik – pokud je připouštíme – znamená, že jsoucí má počátek v nejsoucím, ale že v nejsoucím má také svůj konec, svůj zánik. Jsoucí pochází s nejsoucího, ale do nejsoucího také zaniká. Proti běžnému chápání však zůstává každé jsoucí (tj. dočasně jsoucí) pod „vládou“ nějakých pravidel (či pravidelností), díky kterým se nemůže leč výjimečně stát, že vznikne něco naprosto odlišného od jiných vzniklých jsoucen; ovšem nemůže to být ani vyloučeno.
(Písek, 150319-2.)