Tento text zkoumá jemné hranice mezi živou a neživou přírodou a zamýšlí se nad tím, proč lidé přirozeně připisují jistou formu živosti objektům, které věda klasifikuje jako neživé, například řekám, horám či hvězdám. Autor rozebírá historickou tendenci lidstva oživovat krajinu prostřednictvím mýtů a představ o duchovních bytostech, které v těchto přírodních útvarech sídlí. Tato antropomorfizace se v minulosti vztahovala i na nebeská tělesa či celý vesmír. Zásadní obrat v tomto vnímání přinesli první řečtí filosofové, kteří ve jménu logu začali mýtické vyprávění zpochybňovat. Život a oživenost začali nahlížet jako druhotné kvality, které se vyvinuly z něčeho původnějšího a neživého. Tímto krokem došlo k relativizaci života a k oddělení racionálního zkoumání od mýtické imaginace. Úvaha tak sleduje proměnu lidského vztahu ke světu od představy o oduševnělém celku k filosofické analýze prvků, z nichž se skutečnost skládá, a k následnému zpochybnění primární povahy života.