Tento text se zabývá procesem ustavování subjektu v rámci každého „pravého jsoucna“, se zvláštním zaměřením na lidskou úroveň sebeuvědomění. Autor zdůrazňuje, že subjektivita není daností, ale neustálým procesem sebe-ustavování, který je přirozeným zdrojem rozmanitosti, ale také chyb a sebeklamů. Klíčovým problémem lidské existence je dosažení vyváženého sebehodnocení, tedy schopnosti nepřeceňovat se ani nepodceňovat. Text ilustruje tyto vnitřní rozpory na příkladech z křesťanské tradice, kde vnější skromnost či submisivita mohou maskovat hluboké sebe-nadhodnocení. Autor dochází k závěru, že člověk o sobě rozhoduje každým činem i myšlenkou, avšak často bez plné vědomé kontroly. Tato nedostatečná sebereflexe a pokusy o umělou sebekontrolu mohou vést k hlubokým rozporům mezi vědomím a realitou, což ústí v nevědomou vinu či trvalý sebeklam. Úvaha tak poukazuje na křehkost lidského subjektu a jeho neustálou potřebu nové sebe-konstituce.
Subjekt a vědomí sebe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 4. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Subjekt a vědomí sebe
Svůj subjekt si musí každá „pravá událost“ (= pravé jsoucno) ustavit sama; a to je nepochybně možným zdrojem nejen růzností, ale také chyb a případně omylů. To má velký význam zejména na lidské úrovni, tj. na úrovni, která umožňuje subjektu, aby si sám sebe nějak uvědomil, aby si o sobě udělal nějaký dojem (a pokud možno větší jasno). Přitom, jak si subjekt uvědomuje sám sebe, jak sám sobě rozumí, jak se chápe, také se nějak hodnotí, posuzuje, a právě toto sebe-posuzování a sebe-hodnocení může mít jednak různou povahu, jednak větší nebo menší vyváženost. Právě ona „vyváženost“ se u člověka stává vážným problémem: jde totiž o to, jak se nepřeceňovat, ale ani nepodceňovat (a to v různých směrech a oborech). Zvláštní podoby nabývá tento problém třeba v křesťanské tradici, kdy dochází často k sebeponižování jak „před Bohem“, tak před lidmi. Tak už sama volba cílené chudoby může být chápánaq jako zásluha před Bohem, nebo naopak úspěšnost podnikání jako „boží požehnání“. Navenek projevovaná skromnost až submisivita může v hloubce skrývat nepřiměřenou náročivost a neúměrné sebe-nadhodnocení. To, že si každý člověk musí ustavit a vždy znovu přeustavovat sám sebe jako subjekt, vůbec neznamená, že vždycky ví, co dělá a za jakým (konkrétním) cílem. Zejména pokud jde o takové konkrétní cíle se otvírá často rozpor mezi zcela nekontrolovaným a nepřiměřeným sebe-vědomím a sebe-klamem. Každým svým činem (a možná jiným způsobem dokonce každou svou myšlenkou) rozhoduje člověk sám o sobě, ale nejčastěji aniž by to opravdu kontroloval; někdy dokonce naopak pokus o takovou sebekontrolu může přímo ústit jak v sebeklamu, tak ve vážné hluboké vině, kterou si jednající (a myslící) člověk třeba ani neuvědomuje.
(Písek, 150421-1.)