Tato úvaha se zamýšlí nad ontologickým statusem jsoucna v kontextu času, konkrétně v relaci k minulosti a budoucnosti. Autor kritizuje tendenci redukovat jsoucnost pouze na aktuální přítomnost, tedy na to, co je „teď a zde“. Rozebírá rozpor v našem běžném chápání minulosti: ačkoliv ji často označujeme za nejsoucí, protože již pominula, nelze jí upřít její dřívější jsoucnost. Minulost přitom není jen souhrnem hmotných reliktů, které přetrvaly do dneška. Podobně je analyzována kategorie budoucnosti, která je sice v aktuálním okamžiku nejsoucí, avšak skrze naše odhady a předpoklady o přetrvání současných entit jí přiznáváme určitou míru budoucí jsoucnosti. Text zdůrazňuje, že hranice mezi jsoucím a nejsoucím není pevně spjata pouze s okamžikem přítomnosti, ale je provázána s procesem plynutí času a kontinuitou bytí. Úvaha tak nabízí hlubší pohled na to, jak lidské myšlení přistupuje k existenci věcí v čase a k jejich proměnlivému statutu.
Jsoucí a nejsoucí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Jsoucí a nejsoucí
Pod „jsoucím“ můžeme mít na mysli pouze aktuálně teď a zde jsoucí (např. ve smyslu Eleatů), ale jsoucnost nemůžeme dost dobře upřít ani tomu, co aktuálně jsoucí už byla, ale nyní se už stalo minulostí, protože pominulo. Minulost nemůžeme redukovat jen a to, co z ní zbylo jako pozůstatek (relikt), který při onom pominutí nezaniklo, ale nějak přetrvalo. Považovat minulost za kdysi jsoucí se nám stalo přirozeným přístupem či postupem, ale většinou o tom příliš neuvažujeme. Když se nás ovšem někdo výslovně dotáže, odpovíme bez pochybování, že minulost už není, že je tedy nejsoucí. Proti tomu, jak za nejsoucí považujeme také to, co se ještě nestalo, co nenastalo, k čemu ještě nedošlo, musíme minulosti přiznat, že kdysi jsoucí byla. O budoucnosti, která jednou opravdu jsoucí bude, však nejsme ochotni říci, že „jest“ jsoucí, byť k ní ještě nedošlo, protože v aktuální přítomnosti ještě nevíme (a možná ani nemůžeme vědět), zda k ní dojde. Přesto považujeme za přípustné a běžné, když někdo odhaduje míru jistoty, že něco z toho, co je teď a zde aktuálně jsoucí, přetrvá i do bližší nebo vzdálenější budoucnosti, byť jen jako relikt toho již minulého. Z toho plyne, že budoucnost považujeme (či aspoň jsme za určitých okolností ochotni považovat) aspoň zčásti za „jsoucí“, byť s tou podmínkou, že odhadujeme správně; ovšemže tím nemíníme, že je „jsoucí“ již nyní“, ale že jsoucí „bude“.
(Písek, 150702-1.)