Tento text zkoumá koncept evoluce a „vývojovosti“ jako zásadní výzvu pro tradiční formální logiku. Autor předkládá tezi, že vývojové hledisko odmítá prosté schéma „buď – anebo“ a místo toho zdůrazňuje nezbytnost kontinuity. Každý nový vývojový krok v sobě musí cíleně a nevyhnutelně uchovávat prvky stavu předchozího. Tato vazba na minulost není projevem nedokonalosti, nýbrž nutnou podmínkou skutečného pokroku; bez možnosti navázat na to, co již existuje, by se každá snaha o novost proměnila v neustálý návrat k počátku a pouhé opakování starého. Z tohoto důvodu je evoluční myšlení bytostně spjato s narativními strukturami, které propojují jednotlivé fáze do smysluplného celku. Tento princip dosahuje svého vrcholu v myšlení dějinném, kde je pochopení historie podmíněno uznáním dějinné souvislosti, v níž se minulost stává integrální součástí přítomného i budoucího směřování lidského vědomí a kultury.