Text se zabývá ontologickou povahou „pravých“ skutečností, které autor odmítá chápat v rámci zjednodušujícího rozlišení na jsoucí a nejsoucí. Namísto toho navrhuje koncept skutečnosti jako „srostlice“ (concrescere), v níž se prolíná sféra předmětná s nepředmětnou. Naše smyslové vnímání zachycuje vždy jen fragmentární aspekty světa, které však v určitých kontextech, například v rámci hry, mylně interpretujeme jako uzavřené celky. Na příkladu hrací kostky autor demonstruje povahu takového pseudocelku: kostka je umělý útvar definovaný vnější podobou bez vnitřní hloubky, jehož pravý smysl vyvstává teprve v širším rámci hry. Protože hru nelze nikdy nahlédnout v její úplnosti najednou, vyžaduje rozpoznání jejích součástí předchozí zkušenost a porozumění struktuře, která přesahuje aktuálně viděné. Skutečnost je tak prezentována jako dynamické propojení přítomných a nepřítomných prvků, které tvoří smysluplný, byť neustále se ustavující celek, jenž nelze redukovat na pouhé vnější objekty dostupné bezprostřednímu smyslovému pozorování.