Tento filosofický text se zamýšlí nad základními ontologickými otázkami vzniku a zániku jsoucna, přičemž zkoumá, jak může z „ničeho“ povstat „něco“ a jakým způsobem jsoucí věci zanikají. Autor odmítá vysvětlovat tyto procesy pomocí pouhé náhody a místo toho definuje bytí jako integrovaný soubor procesů s jasnými časovými i prostorovými hranicemi. Klíčovým bodem úvahy je vztah mezi jedinečností a obecnými „druhy“. Autor polemizuje s Aristotelem a tvrdí, že druhy samy o sobě nejsou skutečnými jsoucny; pravou existenci přisuzuje pouze unikátním individualitám. Zatímco druhová charakteristika slouží k zachování kontinuity, skutečná jedinečnost má svůj původ v „nejsoucím“ – v nepředmětnosti, která k jsoucnu přichází z budoucnosti. Text tak zdůrazňuje, že individuálnost nelze odvozovat z obecné běžnosti, neboť ji svou podstatou přesahuje. Unikátnost každého bytí je v tomto pojetí primární a předchází jakémukoli druhovému zařazení, čímž autor vyzývá k přehodnocení tradičního metafyzického chápání reality a k uznání procesuální povahy jednotlivého jsoucna.
Jedinečnost a „druhy“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 9. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Jedinečnost a „druhy“
Základní otázka filosofická je tato: jak se vůbec může z „ničeho“ stát „něco“, jak vůbec může něco nového „vzniknout“? A druhá základní otázka je: jak může něco jsoucího zaniknout, jak se může stát z něčeho nic, jak se může něco znicotnit, pominout tak, že z něho nezůstane nic (než to, co pozůstalo z něčeho dávnějšího, ještě minulejšího, „použitého“ jako minulostní „materiál“)? Pokoušet se o pseudořešení odkazem na „náhodu“ (resp. „náhody“, skrumáž náhod) je neúnosné, ale nutně musíme trvat na tom, že „bytí jsoucna“ je integrovaný soubor procesů, který má své hranice, meze, a to zejména také v čase, tj. že každé „bytí“ je unikátní (individuální, jednotlivé) a že je v čase ohraničeno počátkem a koncem. Právě ta individuálnost nemůže být odvozována z obvyklého, běžného, neboť z obvyklosti či běžnosti vybočuje. Říká-li Aristotelés, že je „tolik druhů pohybů a změny, kolik je druhů jsoucna, dopouští se omylu, neboť „druhy“ nejsou jsoucna; můžeme je sice rozlišovat podle druhů, ale nikdy nesmíme zapomínat, že každé skutečné, tj. pravé jsoucno je unikátní. Nejprve jsou jednotlivá a jedinečná (pravá) jsoucna, a teprve pak druhy. Druh je zapotřebí zachovávat, kdežto jedinečnost má svůj původ v nejsoucím, v nicotě (což pro zpředmětňujícího redukcionistu znamená to, co my označujeme za nepředmětnost, přicházející z budoucnosti).
(Písek, 150913-2.)