Tento text se zabývá ontologickým zkoumáním konceptu „hustoty“ bytí a jeho projevů v reálném světě. Autor identifikuje dva extrémní póly – naprostou plnost a dokonalé prázdno – a definuje je jako stavy, které se v objektivní realitě nikdy nevyskytují jako zpředmětněná jsoucna. Místo těchto extrémů je svět charakterizován zásadní rozmanitostí a absencí jakékoli pravidelné mřížky či homogenní struktury. Právě tato vnitřní heterogenita světa vede k procesu individuace a vzniku různorodých mezí, které jsou částečně propustné i nepropustné. Tyto meze umožňují vyčlenění jednotlivin a aktivní vytváření nových vztahů, čímž vznikají entity, které nejsou ani pouhými hromadami, ani uzavřenými a dokonalými celky. Závěrem text vyvozuje, že v základu světa nestojí původní jednota, nýbrž nepředmětná, omezená mnohost. Tato perspektiva odmítá statické chápání absolutních kategorií a klade důraz na dynamickou povahu individuace a vztahovosti v rámci ontologické struktury univerza, čímž otevírá prostor pro nové chápání vztahu mezi celkem a částí.
Bytí a jeho „hustota“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 1. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Bytí a jeho „hustota“
Dva extrémy „hustoty“ jsoucen (resp. jejich „bytí“) je třeba považovat za „ne-jsoucí“, tj. za nikde a nikdy „reálně“ (zpředmětněně) se nevyskytující, totiž na jedné straně v podobě dokonalé (naprosté, žádné prázdno nepřipouštějící) plnosti, a na druhé straně jako dokonalé (naprosté, nic „jsoucího“ nepřipouštějící) prázdno (vakuum). Jinak bychom mohli také říci, že stejně jako se „opravdu“ nevyskytuje žádné absolutní prázdno (nicota), nevyskytuje se ani absolutní (a homogenní) plnost. A protože nic nenasvědčuje tomu, že bychom mohli na nějaké rovině odkrýt nějakou naprosto pravidelnou „mřížku“, musíme z toho vyvodit, že uvnitř svět vcelku panuje rozmanitost. A právě tato rozmanitost nás vede jednak k předpokladu uskutečňované (realizované) individuace, jednak k předpokladu různorodých „mezí“, částečně průchodných a částečně neprůchodných, dovolujících tak jednak vydělenost jednotlivin od jiných jednotlivin, jednak aktivní navazování nových typů vztahů mezi jednotlivinami (a tedy jak hromady, které nikdy nejsou jen hromadami, tj. pouhými agregacemi, ani dokonalými (a dokončenými) celky (jimž nic nechybí ani nic nepřebývá). Odtud je také zřejmé, že někde „na počátku“ nemůžeme předpokládat ani jedinost, ani „vnitřní“ jednotu, ale jakousi zvláštní, nepředmětnou a asi omezenou (možná nevelkou) mnohost.
(Písek, 140104-2.)