Tento text se zabývá ontologickým zkoumáním konceptu „hustoty“ bytí a jeho projevů v reálném světě. Autor identifikuje dva extrémní póly – naprostou plnost a dokonalé prázdno – a definuje je jako stavy, které se v objektivní realitě nikdy nevyskytují jako zpředmětněná jsoucna. Místo těchto extrémů je svět charakterizován zásadní rozmanitostí a absencí jakékoli pravidelné mřížky či homogenní struktury. Právě tato vnitřní heterogenita světa vede k procesu individuace a vzniku různorodých mezí, které jsou částečně propustné i nepropustné. Tyto meze umožňují vyčlenění jednotlivin a aktivní vytváření nových vztahů, čímž vznikají entity, které nejsou ani pouhými hromadami, ani uzavřenými a dokonalými celky. Závěrem text vyvozuje, že v základu světa nestojí původní jednota, nýbrž nepředmětná, omezená mnohost. Tato perspektiva odmítá statické chápání absolutních kategorií a klade důraz na dynamickou povahu individuace a vztahovosti v rámci ontologické struktury univerza, čímž otevírá prostor pro nové chápání vztahu mezi celkem a částí.