Tento text zkoumá povahu lidské zkušenosti jako komplexního procesu, který přesahuje pouhou bezprostřední přítomnost zakoušeného objektu. Autor argumentuje, že každá zkušenost je ze své podstaty částečná a omezená, což jedince vede k jejímu neustálému rozšiřování a prohlubování. Do aktuálního prožitku vstupuje paměť, která propojuje přítomné s minulým, a širší souvislosti, jež dávají setkání hlubší význam. Významnou roli hraje také intersubjektivita, kdy prostřednictvím rozmluvy a vyprávění pronikají do naší zkušenosti skutečnosti aktuálně nepřítomné či zprostředkované druhými. Tento proces vyžaduje schopnost rozlišovat mezi skutečným a pouze líčeným, čímž se do zakoušení zapojuje lidský rozum, úsudek a celková životní orientace. Zkušenost se tak stává dynamickým výsledkem hledání pravosti a pravdy v neustále se obnovujícím vztahu k světu, kde vědomí nepřítomného a „ne-jsoucího“ hraje klíčovou roli v integritě lidského poznání.
Zkušenost s „ne-jsoucím“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 1. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Zkušenost s „ne-jsoucím“
Zkušenost je výsledek (rezultát, vlastně i produkt) zakoušení něčeho, co není součástí takové zkušenosti samé, tj. něčeho zakoušeného. To, co je zakoušeno, ovšem nemusí být nutně plnou skutečností: např. v setkání zakoušíme přítomnost někoho druhého, ale ten zakoušený druhý daleko přesahuje to, co můžeme v daném setkání zakoušet – ke zkušenosti tak vždy náleží vědomí její částečnosti, omezenosti, tedy vědomí toho, že ji lze rozmnožovat, rozšiřovat, prohlubovat, upřesňovat atd. A my to také vždy do jisté míry děláme: setkáme-li se s někým, s kým se už známe, zapojujeme do své zkušenosti s ním často i zkušenosti předchozí, zejména pokud byly něčím významné (pozitivně nebo negativně). Už tím je dáno, že zkušenost se nejen nemusí, ale vlastně ani nemůže vztahovat k zakoušenému jen jako k právě přítomnému a tak „danému“, nýbrž i k tomu, co právě jako přítomné, nám dáno není, nýbrž i k tomu již sice nepřítomnému, ale kdysi aktuálně jsoucímu a tedy kdysi nám aktuálně přítomnému. To ovšem nutně závisí na naší paměti: pokud si na minulá setkání s tím zakoušeným moc nebo vůbec nevzpomínáme, stává se pak naše aktuální setkání nějak chudším, omezenějším, někdy dokonce nahodilejším, neboť povrchnějším. Dále je však důležitá také schopnost se vyznat také s okolnostmi určitého setkání, tj. chápat širší souvislosti a tedy i rozsáhlejší nebo hlubší význam takového setkání (anebo takové setkání chápat jako zcela nahodilé). V setkání dochází často k rozmluvě a nejednou i k delšímu vyprávění. Tak dochází k tomu, že do setkání s určitou skutečností, která je aktuálně a živě před námi, proniká také druhým partnerem prostředkované setkání s něčím nejen aktuálně nepřítomným, nýbrž pouze líčeným, ale tím také setkání s něčím, o čem se – aspoň v tu chvíli – nemůžeme přesvědčit, jde-li o něco vskutku skutečného, k čemu třeba opravdu došlo tak, jak to je líčeno, apod. A naučíme-li se co nejlépe se v tom rozlišování vyznat, musí dříve nebo později dojít také k tomu, že se budeme stále častěji chtít přesvědčovat o pravosti toho, co jsme zakoušeli nebo co zakoušíme i my. A to je právě ten důležitý způsob, jakým se do naší zkušenosti zapojuje také náš rozum, naše usuzování a naše celková myšlenková, ale i sama životní orientace (která je ovšem založena nejen na zkušenostech minulých, ale také na zkušenostech dalších, vždy nových a někdy podobných, jindy odlišných).
(Písek, 140130-1.)