Tento text kriticky zkoumá hlubší podstatu konceptu setrvačnosti a zpochybňuje tradiční newtonovskou představu o absolutní a pasivní neměnnosti těles bez působení vnějších vlivů. Autor argumentuje, že dokonalá setrvačnost ve skutečnosti neexistuje a není ani teoreticky možná, neboť každé setrvání v určitém stavu či struktuře musí být založeno na procesu aktivního udržování. Možnosti tohoto udržování jsou však vždy omezeny vnitřními i vnějšími limity. Každý takový proces nevyhnutelně podléhá určité formě „únavy“, stárnutí a kumulaci drobných chyb či odchylek. Tento princip lze pozorovat nejen u komplexních živých organismů, ale i na nejnižších úrovních fyzikální reality. Jako konkrétní příklady text uvádí reliktní záření vykazující únavu v podobě rudého posuvu a existenci protonů, které navzdory své mimořádné stabilitě podléhají v čase individuálnímu rozpadu. Setrvačnost je tedy nově definována jako dynamický, aktivní a časově konečný proces, nikoli jako pouhá pasivní persistence v čase.