Text se podrobně zabývá problematikou počátků filosofování a metodikou uvádění do filosofického myšlení. Autor zásadně odmítá existenci jakýchkoli „původních“ či nezpochybnitelných dat, která by mohla sloužit jako pevný základ veškerého poznání. Namísto hledání neotřesitelných východisek zdůrazňuje, že každý propedeutický přístup se nutně setkává s již vytvořenými, nekontrolovanými a často pouze povrchně vědomými předsudky. Tyto myšlenkové konstrukce je zapotřebí podrobit důslednému zkoumání a kritické reflexi, což vede k hlubšímu uvědomění a eliminaci neudržitelných myšlenek. Základním návykem filosofujícího jedince má být ochota přezkoumávat vše bez výjimky, ať už jde o vnější informace nebo vlastní dosavadní názory. Autor rovněž kritizuje tradiční pojetí pochybování za jeho pasivitu a navrhuje aktivní úsilí o poznání pravého stavu věcí. Jelikož na počátku neexistují žádné jistoty, filosofování může začít u jakéhokoli tématu. Cesta k pravdě je pak definována jako proces odhalování a překonávání četných omylů prostřednictvím soustavné kritiky.
Počátky filosofování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 3. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Počátky filosofování
Ve filosofii nelze hledat nějaké „původní“, „orgiginérní“ údaje či jakákoli jiná „data“, která by představovala jakési nezpochybnitelné počátky a základy všeho dalšího filosofování (jak to chtěl na kontinentě např. Descartes nebo v jiné tradici empiristé aj.). Do filosofie je třeba nějak uvádět, ale je to v řádné formě možné teprve na určitém stupni duševního vývoje dítěte resp. spíše mladého člověka. Každý pokus o takový propedeutický přístup se pak nutně setkává s nějakými již nekontrolovaně zaujatými myšlenkovými přístupy, které jsou jen částečně (povrchně) vědomé a které je proto zapotřebí „přitáhnout“ blíže do centra pozornosti a podrobit přezkoumání. Výsledkem takového přezkoumání je pak nutně nejen větší a hlubší uvědomění myšleného a nějak předpokládaného, ale také a především vyloučení některých myšlenek, které z nějakých důvodů při takovém prověřování neobstojí. Někdy je možno při takovém postupu zůstávat jen při argumentaci, jindy lze doporučovat tu a tam odkazovat též na příklady z dějin filosofování. Základním návykem každého, kdo má být uváděn do filosofického způsobu uvažování, je akceptace toho, že přezkoumávat je třeba vše bez výjimky, ať už jde o informace přicházející od jiných lidí, nebo o dosud nekontrolované myšlenky vlastní. Určitě platí obecně zásada, že je třeba přezkoumávat vše; tradiční „omnia est dubitandum“ není vyjádřeno nejšťastněji, protože pochybování samo není dost aktivní a účinné, neboť není neseno úsilím o poznání pravého stavu věcí (vlastně pravdy). Praktickým důsledkem uvedeného přístupu (a zásad) je jistá relativizace významu toho, odkud a čím má uvádění do filosofie a vůbec vlastní filosofování začínat. Filosofování může začínat odkudkoli, může se začít zabývat čímkoli – záleží spíš na tom, co se jeví jako dobrá či lepší příležitost. Obecně pak lze říci, že je třeba vždy počítat s tím, že na počátku není a nemůže být nic jistého a pevného, nýbrž že je vždy třeba počítat s tím, že cesta k právě je složitá, protože spočívá v odhalování a překonávání četných omylů a chyb, jimž se nikdo bez kritického přezkoumávání nevyhne (a vyhnout nemůže).
(Písek, 140305-1.)