Text se zabývá problematikou intencionálního ne-předmětu v kontextu mezí tradičního zpředmětňujícího myšlení, které v západní tradici dominuje od antického Řecka. Autor vysvětluje, že myšlení ke své strukturovanosti využívá pojmy jako součásti intencionálních aktů, avšak historický důraz na objektifikaci vedl k opomíjení a vytěsňování jiných než předmětných konotací. Práce zdůrazňuje naléhavou potřebu rozvinout novou pojmovost, která by soustavně pracovala s ne-předmětnými intencemi a modely. Bez uznání existence non-objektů dochází k redukci skutečnosti na pouhé předměty, což vede k její degradaci a mystifikaci. Autor argumentuje, že určité entity nelze pojímat jako objekty, aniž by se vytratil jejich smysl, ačkoli to neznamená, že jsou ne-existující. Cílem textu je obhájit nutnost práce s intencionálními ne-předměty pro hlubší porozumění realitě.
Pojem a intencionální ne-předmět
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 4. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Pojem a intencionální ne-předmět
Tradiční převážně zpředmětňující myšlení upřesňuje (zaostřuje) své zaměření pomocí „pojmů“; protože ovšem vskutku živé myšlení musí nutně strukturovat samo sebe (zejména uplatňovat svou strukturovanost) v průběhu svých intencionálních aktů, musí tak činit za pomoci pojmů jakožto součásti nebo složky těchto aktů, které si tam samo myšlení muselo nějak vytvořit, ustavit a do svých průběhů zapojit resp. vždy znovu zapojovat). Protože však pod naprosto převážným, silným (až přesilovým) vlivem tradice, založené starověkými řeckými mysliteli, si evropské (západní) myšlení za dlouhá staletí osvojilo až do samozřejmého, takřka rutinního pojmového zpředmětňování, myšlenková „práce“ s jinými než předmětnými konotacemi bývala běžně pomíjena, zapomínána a dokonce vytěsňována, takže potřeba jiné, odlišné pojmovosti, která by soustavně (nebo aspoň soustavněji) pracovala s jinými myšlenkovými modely, nebývala téměř nikdy na pořadu dne. Proto se s tak velikým zpožděním až dnes dostáváme k lepšímu (či vůbec nějakému) porozumění naprosté nezbytnosti práce s ne-předmětnými intencemi a tedy také s intencionálními ne-předměty, non-objekty, bez nichž se nám skutečnosti jeví jako pouze nebo převážně předmětné. A tak je pochopitelné, že úvahy o tom, jak lze některé skutečnosti „chápat“, „pojímat“ jako „non-objekty“, „ne-předměty“, naráží nejen na nepochopení (event.. malé pochopení), nýbrž přímo na odpor a naprosté odmítání. A tak nezbývá, než opakovaně poukazovat na určité „skutečnosti“, které opravdu nelze pojímat jako „před-měty“, „objekty“, aniž by to nutně znamenalo, že je musíme nutně prohlásit na „ne-existující“, „ne-jsoucí“; a pokud je přece jen možno je pojímat jako „předmětné“, pak pouze za cenu jejich degradace, tj. redukce na pouhé „před-měty“ či objekty, tudíž vlastně jejich mystifikace.
(Písek, 140403-1.)