Text se zabývá hlubším filosofickým významem pojmu přítomnost, který interpretuje skrze jeho etymologický základ jako bytí při tom. Autor zdůrazňuje, že přítomnost není izolovaným stavem, ale principiální relací vyžadující vztah mezi dvěma póly. Zatímco v běžném vnímání bývá přítomnost redukována na vztah vnímajícího subjektu k objektu, text prosazuje pojetí vzájemné přítomnosti dvou aktivních subjektů. Tato interakce získává charakter setkání, v němž čas nepředstavuje nahodilý rámec, nýbrž podstatu dění. Klíčovým argumentem je, že subjekty jsou v jádru událostmi, tedy ději v čase. Jejich aktuální přítomnost proto nelze chápat jako pouhý prchavý okamžik či bod na časové ose, ale jako komplexní událost, v níž jsou integrovány i minulé zkušenosti a budoucí možnosti. Přítomnost se tak stává celistvým prostorem, v němž se subjekty setkávají v celé šíři svého časového určení, čímž překonávají fragmentární chápání pouhého teď.
Přítomnost – „bytí při tom“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 4. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Přítomnost – „bytí při tom“
Původní význam slova „přítomnost“ poukazuje na principiální relativnost (tj. vztažnost) jakéhosi „bytí při tom“, neboť tu je skryt odkaz k onomu „něčemu“, tedy přesněji k bytí „něčeho“, jakož i v jistém smyslu ještě skrytější odkaz k „subjektu“ (tedy k bytí „subjektu“) takového vztahování (relace), kterýžto sice bývá zapomínán (v důsledku fascinace „objektivitou“), ale je vždy naprosto nezbytným předpokladem a někdy i základem takové vztaž(e)nosti. Vezmeme-li tedy vážně, že „přítomnost“ je vlastně „při-tom-nost“ a že má nutně dva členy, dva póly, z nichž aspoň jeden je „při tom druhém“ – čímž ovšem se i onen druhý dostává (třeba bez svého přičinění) do situace, v níže je „při tom“ prvním, aktivnějším, pak nám musí být jasno, že nemá dobrý smysl mluvit (a myslit) o „přítomnosti“ něčeho samostatného, od kontextu izolovaného (byť jen v abstrakci). Přesto se vnucuje myšlenka „přítomnosti“ „právě jsoucího“ a vnímajícího „já“ jako subjektu, k němuž je vztahována přítomnost čehokoli dalšího, „předmětného“, „věcovatého“, co samo jakoby prostě obstojí a je k dispozici. Naproti tomu tam, kde určitá aktivita (a reaktibilita) může být přisuzována i druhému členu, stává se jeho „při-tom-nost“ natolik důležitou, že vzájemná „při-tom-nost“ obou členů (takže jsou vzájemně „při sobě“ a tím „pro sebe“ navzájem) dostává charakter setkání, jehož „čas“ nemůže být chápán jako cosi okrajového anebo nahodilého. To, že musí jít o (přinejmenším) dva aktivní subjekty, které samy jsou událostmi, tj. událostným děním, nás nutně vede k lepšímu porozumění tomu, že jejich právě aktuální „přítomnosti“ nemohou být interpretovány jen jako krátkodobé fáze (a už vůbec ne bodově), ale že v nějaké podobě si musí být navzájem „při-tom-ny“ obě události subjektu celé, tj. včetně toho, co už předcházelo a pominulo, jakož i toho, k čemu dosud nedošlo, ale má (nebo aspoň může) dojít.
(Písek, 140412-1.)