Tento text kriticky zkoumá fenomenologické pojetí světa, jak jej interpretuje Pavel Kouba, konkrétně myšlenku, že veškeré bytí je zprostředkováno výhradně lidským vědomím, rozuměním či existencí. Autor polemizuje s Koubovým tvrzením, že mimolidské jsoucno je ve své podstatě „netečné“ či pouze „setrvačně vegetující“ a že teprve lidské rozumění mu dodává smysl a bytí. Ačkoli se taková perspektiva může zdát oprávněná z pohledu moderní astronomie, která zdůrazňuje nesmírnou rozlehlost vesmíru v kontrastu s nepatrností oživené Země, autor ji považuje za hluboký omyl. Stať se zamýšlí nad tím, zda lze skutečnost mimo člověka skutečně redukovat na pasivní pasivitu, nebo zda je nutné uznat její vlastní reaktibilitu a vnitřní dynamiku. Text vybízí k přehodnocení vztahu mezi lidským subjektem a světem, přičemž odmítá antropocentrický redukcionismus, který upírá hodnotu a aktivitu všemu, co přesahuje hranice lidského vědomí.