Tento text se zabývá zásadní proměnou chápání pojmu arché neboli počátku všeho v dějinách myšlení. Autor srovnává starořecké pojetí, které v arché spatřovalo vládnoucí princip a plnost, z níž vše odvozené vyvěrá, s konceptem nicoty. Pro řecké filosofy byla představa prázdnoty jako počátku nemyslitelná, neboť arché muselo být trvalým základem. Myšlenka nicoty se prosadila až s raným křesťanstvím skrze doktrínu stvoření z ničeho (creatio ex nihilo). Ačkoliv byl tento důraz původně theologickou obranou proti řecké představě Boha jako pouhého uspořádavatele věčné látky, jeho filosofické důsledky byly dalekosáhlé. Jakmile se koncept nicoty emancipoval z theologického kontextu, umožnil nahlížet na veškeré jsoucno jako na událost s počátkem a koncem. Toto nové chápání otevírá prostor pro uznání vzniku něčeho skutečně nového, co zde dříve nebylo, a transformuje tak statickou ontologii v dynamické vnímání událostné povahy světa.
Arché a „nic“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Arché a „nic“
Mám za to, že jedním z nejdůležitějších kroků k principiálnímu obratu filosofického myšlení je nové, zásadně od starořeckého pojetí odlišné chápání „počátku“, arché, rozumí se počátku všeho. Samo řecké slovo arché znamenalo svými slovními kořeny nejen to, co je na počátku, ale to, co od onoho počátku nadále trvá a dokonce vládne všemu, panuje nade vším (vždyť archonti byli přece vladaři!). Anaximandrův výrok, že jde o to, z čeho všechno vzniká a do čeho zase všechno zaniká, byl takřka bez výjimek chápan tak, že v arché je vlastně plnost všeho, zatímco všechno další je jen odvozením z této plnosti. Myšlenka, že by bylo možno stejným právem chápat arché jako opak plnosti, totiž prázdnotu, nicotu, byla řeckému myšlení zcela cizí. Dokonce i pro atomisty, kteří počítali s „prázdnem“, šlo jen o okrajovou okolnost (a i to se stalo předmětem kritiky a odmítnutí). Zdůraznění „nicoty“ najdeme až v poměrně raném křesťanství; a je pochopitelné, že nejde o myšlenku filosofickou ani filosoficky zdůvodněnou. Nicméně šlo o zvláštní způsob, jak se tato myšlenka začala ozývat nejen v theologii, ale také ve filosofii, a to navzdory tomu, že theologickým motivem k jejímu zdůraznění a posléze dogmatickému zafixování byla obrana proti přesile řeckého myšlení. Důraz na creatio ex nihilo mířil zejména proti kompromisní myšlence Boha jako pořadatele čehosi ještě původnějšího, totiž chaosu (eventuelně věčné hylé apod.) Jakmile se ovšem myšlenka nicoty emancipovala z původních theologických kontextů a ponechala si důvěrnou spjatost se vznikáním, počínáním něčeho nového, co tu dosud nebylo, otevřela se cesta k chápání událostné povahy všeho jsoucího – a tedy k pochopení toho, že všechno nějak začíná, ale také nějak končí.
(Písek, 140423-1.)