Tento text se zabývá analýzou pojmu „předmět“ a jeho vztahem k širším souvislostem, které jej obklopují. Autor argumentuje, že učinit něco předmětem studia či pozornosti nevyhnutelně znamená vyčlenit daný fenomén z jeho přirozených prostorových a časových vazeb. Tento proces izolace však odporuje skutečné povaze světa, v němž není nic skutečně odděleno, ale vše je zapojeno do vzájemných vztahů. Text odkazuje na antické kořeny tohoto uvažování, konkrétně na řecký termín periechon, který zdůrazňuje to, co věci obklopuje a zahrnuje. Na tuto tradici navazuje i moderní filosofie, například Karl Jaspers se svým konceptem „das Umgreifende“ a periechontologie. Práce vybízí k reflexi toho, co při vědeckém či filosofickém zkoumání opomíjíme, pokud k věcem přistupujeme jako k izolovaným předmětům, a připomíná Anaxagorovo tvrzení, že věci ve světě nejsou od sebe „uťaty sekerou“. Cílem je poukázat na nutnost vnímat entity v jejich plné souvislosti s okolím.