Text kriticky zkoumá vědecký koncept „teorie všeho“, který se v teoretické fyzice pokouší o matematické sjednocení kosmických a kvantových jevů. Autor poukazuje na nebezpečí redukcionismu, který pramení z přehnaného přeceňování matematiky jako výhradního nástroje k popisu skutečnosti. Tvrdí, že realita je matematicky uchopitelná pouze zčásti, a varuje před ztotožňováním popsatelného s existujícím. Ústředním bodem kritiky je opomíjení „nepředmětné“ stránky jsoucen, kterou nelze jednoduše kvantifikovat. Matematika se ze své podstaty zaměřuje na předmětný charakter světa, čímž ztrácí ze zřetele důležitý kontext a fenomén reaktibility, který se vyskytuje na různých úrovních skutečnosti. Podle autora vede přílišné spoléhání na matematické prostředky k postupnému vzdalování se od opravdové reality. Úvaha zdůrazňuje, že pro plné pochopení světa je nutné zohlednit i ty aspekty, které vyžadují interpretaci přesahující rámec čísel a měření.
„Teorie všeho“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 5. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
„Teorie všeho“
Od jisté doby se někteří teoretičtí fyzikové vracejí k termínu „teorie všeho“, a mají na mysli něco docela jiného, totiž jakési teoretické (matematické) sjednocení matematického popisu dějů vesmírných a dějů na kvantové úrovni (což je sice úkol obrovitý, ale onomu „všemu“ neméně obrovsky vzdálený). Prvním předsudkem, který je tak obecenstvu sugerován, je údajná „matematičnost“ jak dějů vesmírných tak kvantových; jde o naprosto přehnané přecenění matematiky a matematických způsobů popisu skutečnosti. Skutečnost přece může být matematickými formulemi a výpočty popsatelná a uchopitelná jen zčásti; chce-li se někdo (a takových fyziků a astrofyziků a chemiků atd. je jistě spousta) experimentálně pokusit popsat skutečnost (tzv. realitu) výhradně matematicky, nebudeme mu v tom jistě bránit – jen nám nesmí tvrdit, že to, co takto omezenými prostředky popsat nelze, eo ipso neexistuje, tj. není skutečné, není „reálné“. To by byl nepřípustný redukcionismus. Všechno se zdá prokazovat, že čím se víc některá věda soustřeďuje a omezuje na matematické prostředky pro svá zkoumání, tím víc se vzdaluje opravdové skutečnosti, „realitě“. Ale zůstaňme u jediného bodu: matematika principiálně stojí a padá s kvantifikacemi (jinak se omezuje na symbolickou logiku); kvantifikovat lze ovšem pouze to, co má „předmětný“ charakter, tj. k čemu lze přistoupit jako k něčemu, co „leží“ nebo „stojí“ před námi a tak dovoluje, abychom to změřili (kvantifikovali). Nechceme-li tedy v pokusu o teorii „všeho“ hned na počátku na něco fatálně zapomenout, je to ne-předmětnost, nepředmětná stránka všech skutečných „jsoucen“, tedy „pravých skutečností“. A tady je možno to ukazovat (demonstrovat dokonce i těm, kteří odmítají „niternost“ a „nepředmětnost“ jakožto niternou zásadně. (Nezáleží jen na počtu, na číslech samých, ale vždycky také a většinou především na kontextu: nejde jen o to, kolik kuliček je v jamce, ale o jejich seřazení, o to, kdo jimi házel a komu patří, jaká jsou pravidla hry, atd. atp.) A to je jen jednoduchý příklad toho, jak je pro popis skutečnosti důležité to, co si bezpodmínečně vyžaduje intervenci reaktibility na vysoké úrovni (jakou předpokládáme u hrajících si dětí). A co reaktibilita na nižších až nejnižších úrovních? A co zbude z reaktibility v jejím „celku“, když ji jen nějak změříme?
(Písek, 140522-3.)