Tato úvaha se zabývá ontologickým vymezením pojmu nepředmětnost, kterou striktně odlišuje od pouhé skrytosti. Zatímco skryté věci jsou již přítomné, nepředmětnost postrádá vnější formu a představuje ryzí niternost, jež je dotvářena a realizována teprve aktivitou subjektu. Autor v tomto kontextu kritizuje Patočkovu interpretaci otázky po vzcházení jsoucího do zjevnosti. Argumentuje, že vědomí není pasivní „tabula rasa“, do níž by skutečnosti volně vstupovaly, ale aktivní činitel, který musí chaotický materiál vnímání uspořádat a ztvárnit, aby mu dodal srozumitelný smysl. Tento proces aktivního uchopování se přitom netýká pouze nepředmětných skutečností, ale i těch předmětných, které mohou mít svou nepředmětnou stránku nesjednocenou či fragmentární. Text tak zdůrazňuje formativní roli subjektu v procesu poznání a odmítá představu vědomí jako pouhého příjemce hotových vjemů.
Nepředmět(nost) není skrytost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 5. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Nepředmět(nost) není skrytost
Nepředmětnost není skrytost; když totiž řekneme, že něco je skryto, znamená to, že to tam je, jenom to není zjevné. Nepředmětnost je něco jiného; především jde o to, že to „tam“ (a ani nikde jinde) vlastně „není“, že to není „jsoucí“, že to je „ne-jsoucí“, tj. že to nemá takovou podobu jako něco, co má své nitro i svůj vnějšek. Je to jenom to niterné. Ale to vůbec neznamená, že to je neurčité; je to určité, ale je to „dourčováno“ (tedy: do-uskutečňováno, realizováno) aktivitou subjektů. (původně poznámka – 11. 7. 11, Písek, ze záznamu mgf.). V tom smyslu to také nemá charakter „tajemství“ nebo třeba jen „záhady“. Zdá se mi proto, že Patočkou tak zdůrazňovaná údajná otázka už prvních filosofů, jak vůbec jsoucí vzchází do zjevnosti, vlastně není legitimně filosofická, protože se vlastně soustřeďuje jen na lidské vědomí. Vědomí však není žádná tabula rasa, na kterou by se (přes naše vjemy, resp. vnímání) dostávaly jednotlivé skutečnosti jako oddělené či vydělené věci, předměty. Není to tak, že skutečnosti k nám přicházejí, že vstupují do našeho vědomí, že se nám ukazují či vyjevují, ale jsme to my, kteří se musíme vždy znovu pokoušet ten chaotický materiál, kterého se našemu vnímání a vědomí dostává, natolik uspořádat a ztvárnit, aby to dávalo nějaký „smysl“ (tj. aby to bylo nějak pochopitelné, myšlenkově uchopitelné, zařaditelné do souvislostí atd.). Ovšem tak se to má nejen se skutečnostmi nepředmětnými, nýbrž i s těmi předmětnými (přesněji: s těmi, co mají svou předmětnou i nepředmětnou stránku, eventuelně co mají tu nepředmětnou stránku nesjednocenou zevnitř, takže to jsou pouhé agregáty, pouhé hromady).
(Písek, 140524–1.)