Tento text se zaměřuje na kritickou analýzu Jaspersova filosofického konceptu "objímajícího" (das Umgreifende) a zkoumá nevyřešený problém individuace, který s ním souvisí. Hlavní otázka spočívá v tom, jak se konkrétní jsoucno může vydělit z původního celku, osamostatnit se a přitom si uchovat vnitřní rozměr, který jej činí svébytným celkem. Autor zde shledává paralelu s antickým problémem arché u Anaximandra, tedy neustálým koloběhem vznikání a zanikání věcí v rámci jednoho principu. Úvaha směřuje k paradoxu, kdy vydělené jsoucno zůstává nadále součástí toho, co jej objímá. Text se ptá, jakým způsobem se mění povaha tohoto "objímání" v okamžiku, kdy věc přechází z potenciálního stavu do aktuální existence. Tímto zpochybněním Jaspersovy pozice text otevírá hlubší diskusi o hranicích mezi transcendentním základem a individuální existencí v rámci moderní ontologie a existenciální filosofie.
Individuace a „objímající“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Individuace a „objímající“
Jaspers neřeší problém individuace: jak se může „vydělit“ a osamostatnit něco konkrétního (konkrescentního) z onoho údajně původního „objímajícího“? A jak si při tomto vydělení může „ponechat“ kousek onoho „objímajícího“, takže se stává (může stávat) relativně samostatným „celkem“, tj. jsoucnem, které kromě své vnější stránky má i svou stránku vnitřní? Tak se především jen opakuje odedávna neřešený problém, jak se může z původní arché vynořovat – a tak „vznikat“ – cokoli, co časem opět „zaniká“ tím, že se opět vrací do téže arché, z níž se vynořilo (Anaximandros)? A pak tu je ona další otázka: jak se může takové konkrétní jsoucno vydělit z původního „objímajícího“, ale zároveň v něm jakoby zůstat, neboť „objímající“ je nutně nadále objímá? Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, jak „objímající“ objímá něco ještě nevzniklého, a tím, jak je objímá poté, co už vzniklo a tak se z původního „objímání“ vydělilo?
(Písek, 140525–1.)