Tento text se zabývá pojetím „rozštěpení“ (Spaltung) u Karla Jasperse, jak jej uvádí ve svém „Úvodu do filosofie“. Autor analyzuje Jaspersovo rozlišení dvojího rozštěpení: prvním je základní subjekt-objektový předěl, který Jaspers považuje za tajemství našeho myslícího bytí, a druhým je rozštěpení dané určitostí předmětu, jenž se vymezuje skrze odlišení od ostatních. Text kriticky reflektuje tyto koncepty a klade otázku, jakými prostředky se konkrétní předmět odlišuje a zda není zásadnějším problémem spíše proces připodobňování či „přistejňování“ (adaequace). Autor zpochybňuje Jaspersovu implicitní sugesci, že rozštěpení nutně předpokládá původní celistvost či integritu, a táže se po důvodech pro toto tvrzení. Reflexe vybízí k hlubšímu prozkoumání ontologických východisek Jaspersovy filosofie v kontextu vnímání bytí jako celku versus vnímání jednotlivých vymezených jsoucen, přičemž se zaměřuje na validitu termínu „rozštěpení“ jako výchozího bodu pro popis lidského myšlení.