Tento text analyzuje vztah mezi Jaspersovým pojmem „objímajícího“ (das Umgreifende) a autorovým pojetím „pravého jsoucna“. Autor interpretuje „objímající“ nikoli pouze jako horizont myšlení či transcendenci, ale jako aktivní princip podílející se na konstituci konkrétního jsoucna a jeho vydělení z celku. Hlavní pozornost je věnována fenoménu „rozštěpení“ (Spaltung), který je nahlížen ve dvou rovinách: jako odštěpení jednotlivých jsoucen od sebe navzájem a jako nezbytný předpoklad pro integritu celku. Text zdůrazňuje, že každé pravé jsoucno musí být celkem, jehož celkovost je založena a garantována vnitřní integritou. Autor kriticky poznamenává, že myšlenka „objímajícího“ nemusí dostatečně vysvětlovat vnitřní jednotu jsoucna, neboť objímat lze pouze to, co již disponuje vlastní jednotou. Úvaha tak směřuje k hlubšímu pochopení ontologických základů individuality a celistvosti v rámci filosofické reflexe jsoucna.