Tento text analyzuje vztah mezi Jaspersovým pojmem „objímajícího“ (das Umgreifende) a autorovým pojetím „pravého jsoucna“. Autor interpretuje „objímající“ nikoli pouze jako horizont myšlení či transcendenci, ale jako aktivní princip podílející se na konstituci konkrétního jsoucna a jeho vydělení z celku. Hlavní pozornost je věnována fenoménu „rozštěpení“ (Spaltung), který je nahlížen ve dvou rovinách: jako odštěpení jednotlivých jsoucen od sebe navzájem a jako nezbytný předpoklad pro integritu celku. Text zdůrazňuje, že každé pravé jsoucno musí být celkem, jehož celkovost je založena a garantována vnitřní integritou. Autor kriticky poznamenává, že myšlenka „objímajícího“ nemusí dostatečně vysvětlovat vnitřní jednotu jsoucna, neboť objímat lze pouze to, co již disponuje vlastní jednotou. Úvaha tak směřuje k hlubšímu pochopení ontologických základů individuality a celistvosti v rámci filosofické reflexe jsoucna.
Rozštěpení (Spaltung) a celek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Rozštěpení (Spaltung) a celek
Mám dojem, že Jaspers mluví o „objímajícím“ (určitého typu) všude tam, kde bych já mluvil o „pravém jsoucnu“, nejen tedy tam, kde jde o překročení (transcendenci) nějakého (nebo každého) horizontu. To však znamená, že v jistém smyslu „to objímající“ konkrétního (konkrescentního) „jsoucna“ je aktivně účastno na onom druhém „rozštěpení“, totiž rozštěpení (či od-štěpení) každého jednotlivého (pravého) jsoucna od jiných takových jsoucen. (Ovšem já už to myslím nikoli jenom jako záležitost pouhého myšlení, to je ten rozdíl.) Jde o to, že každé pravé jsoucno je také celkem, a že tedy musí tuto svou celkovost mít na něčem založenu, možná přesněji: mít ji něčím založenu (a nadále garantovánu). O „rozštěpení“ (nebo „odštěpení“) můžeme ovšem mluvit jen tam, kde můžeme právem předpokládat nějakou celistvost, nějakou sjednocenost; ale naopak o sjednocování, integrování můžeme zase právem mluvit (a uvažovat) jen tam, kde je co sjednocovat – a toto sjednocované samo musí mít nějakou svou integritu, svou původnější jednotu. A v tom nám myšlenka „objímajícího“ asi moc nepomůže; objímat může jen něco, co má svou jednotu v sobě (a ovšem nemusí to být nutně jednota „původní“, ale třeba ano).
(Písek, 140525–3.)