Tento text se zaměřuje na ontologickou problematiku jednoty a integrity v kontextu reaktibility. Autor zdůrazňuje nezbytnost rozlišování mezi různými formami a úrovněmi sjednocenosti, čímž problematizuje tradiční dichotomii mezi pouhými „hromadami“ a strukturovanými „celky“. Naznačuje, že toto rozlišení je spíše praktické povahy než principiální ontologickou daností. Významným bodem úvahy je pojetí celého vesmíru jako celku, byť na velmi nízké úrovni integrity. V této souvislosti autor zvažuje kosmologický fenomén inflace a neustálého rozpínání univerza, které může narážet na limity v podobě horizontu událostí. Tyto limity jsou definovány schopností systému reagovat na podněty, což nastoluje otázku po hranicích kauzální a interaktivní provázanosti v rámci kosmického celku. Text vybízí k hlubšímu promýšlení vztahu mezi fyzikálními parametry vesmíru a filosofickými koncepty celistvosti.