Tento text analyzuje Patočkovo pojetí existence jako pohybu, který je vyvolán „nekonečnou tíhou ideje“ jakožto svým základem či smyslem. Patočka svou koncepci rozvíjí v dialogu s Hegelem a Kierkegaardem, přičemž se vymezuje vůči oběma myslitelům. Zatímco u Kierkegaarda existence neopouští sféru reflexe, u Hegela je redukována na vnější projev vnitřní podstaty. Patočka naproti tomu zdůrazňuje událostní charakter realizace a nekonečnost pohybu existence, který nelze ztotožnit s žádnou konečnou bezprostředností. Text dále ukazuje Patočkovu distanci k Jaspersovu pojetí „objímajícího“, neboť Patočka usiluje o skutečné „prosvícení“ a zachycení pohybu existence, nikoli o konstatování jeho neuchopitelnosti. Závěrem je nastíněna potřeba překonat tradiční zpředmětňující myšlení a hledat nový typ pojmovosti, který by umožnil adekvátní uchopení existence v její dynamice a historicitě. Tento přístup otevírá prostor pro transformaci filosofického zkoumání lidského bytí ve světě.
Existence podle Patočky
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 6. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Existence podle Patočky
Patočka užívá následujících formulací v úzké souvislosti s výkladem pojetí u Hegela a Kierkegaarda, ale nezůstává jen u jejich interpretace, nýbrž naznačuje dost zřetelně svůj myšlenkový záměr: existence je pohyb („bytost zůstává v nekonečném pohybu existence“, vyvolaný „nekonečnou tíhou ideje“, která „nikde nepřestává“. „Bezprostřednost“ tak nikdy není a nemůže být „celkem“ („celek se nikdy nekryje definitivně se zjevující se bezprostředností“). Zdrojem tohoto pohybu je vztah, „poměr“ „k základu či smyslu existence“ – a Patočka neříká sice, jde-li hlavně o vztah existence k onomu „základu“, anebo naopak o vztah onoho základu k existenci. Ale protože existence sama je pohyb, nelze to dost dobře interpretovat tak, že se tento pohyb základně (původně) vztahuje k onomu „základu“ či „smyslu“, neboť i tento vztah (přesně toto vztahování) je nutno chápat jako aktivní pohyb – a kde bychom pak mohli hledat jeho zdroj? Takže zbývá pouze jedna možnost výkladu: původcem, zdrojem existence jakožto pohybu je onen „základ či smysl existence“, nikoli sama existence (jakožto pohyb). A tímto „základem či smyslem“ je zřejmě idea, resp. její „tíha“. A celé toto pojetí je vlastně postaveno jako odchylka či vylepšení jak proti Hegelovi, tak proti Kierkegaardovi. Proti Kierkegaardovi především v tom, že existence v jeho pojetí „nikdy nevystupuje ze sféry reflexe“, takže je spíše oprávněn Hegel, jemuž existence „znamená … zjev podstaty jakožto základu či důvodu“. Ale pro Hegela jde jen o „vnější projev vnitřního“, tedy o ideu, která se stává realitou. A Patočka tu zdůrazňuje jednak událostnost takové „realizace“, a tudíž také to, že žádná „zjevující se bezprostřednost“ není a nemůže být celým uskutečněním, celkem takového uskutečnění, a to tím méně, že jde o „nekonečný pohyb existence“. Nejde však o nic neuchopitelného, nýbrž „tento pohyb má býti prosvícen, vskutku zachycen“. A protože to vše píše Patočka v připomínce k tomu, že Karl Jaspers byl zbaven možnosti přednášet, je tu v pozadí navíc ještě distance k Jaspersovu pojetí neuchopitelnosti „objímajícího“. Kritika zpředmětňování však není zpochybněna, a protože cílem nadále zůstává „prosvícení“ a opravdové „zachycení“ pohybu existence (či existence jakožto pohybu), stačí udělat jen malý krok: kritické vidění (a posuzování) zpředmětňování je třeba aplikovat historicky na určitou tradici pojmového myšlení – a uvolnit tak prostor pro hledání možností pojmovosti jiného typu, která se onomu zpředmětňování buď vyhne nebo je zbaví oné výlučnosti a vadnosti.
(Písek, 140601-1.)